Předchozí část reportáže jsem ukončil odchodem ze svými štamgasty jakoby opuštěné hospody a zanechal jsem vás v nejistotě. Ale také jsem vás ujistil, že budu pokračovat v pátrání a celé této podivné záležitosti přijdu na kloub. A svůj slib také plním.    

   Z prázdné hospody, a vlastně také z jakoby svými obyvateli opuštěné vesnice, jsem odjížděl s pocitem člověka pohřbeného za živa. Ano – přesně takový – tíživý – pocit jsem měl, když jsem tuto prázdnotou křičící vesnici opouštěl a ve zpětném zrcátku auta jsem se ještě jednou rozhlédl po její, žhavým sluncem se tetelící hlavní ulici.
   Tížilo mne svědomí, že opouštím tyto lidi v nejhorších dnech jejich životů a že už se s nimi možná nikdy nesetkám. Byl jsem sice rozhodnut přijít celé té věci na kloub, ale v podobných situacích mohou jít události kupředu rychlím tempem a jeden či dva dny, mohou pro hlavní aktéry takové story být věčností.
   Hostinský mi sice neřekl nic bližšího o tom co se tu noc stalo, ale z jeho vyprávění jsem ledasco pochopil, ledasco vytušil a hlavně, jeho neustálé omílání věty „Tu noc padaly hvězdy“, mi udávalo směr kterým se mají nejen mé myšlenky, ale hlavně mé pátrání ubírat.
   Když jsem tedy opouštěl tuto všemi opuštěnou vesnici, litoval jsem, že nemáme ty takzvané „Muže v černém“, kteří pátrají po mimozemských návštěvnících, eliminují je – je-li to třeba - a chrání před nimi, s nasazením vlastních životů, ostatní své spoluobčany. Litoval jsem, že u nás výzkum vesmíru není na takové úrovni, abychom měli daleko lepší zabezpečení proti takovým nevítaným návštěvám a nemusili se bát jejich brutálních útoků. Přitom mne ovšem také napadlo, že v USA sice jsou v tomto směru na výši, a přesto tam dochází k únosům lidí mimozemšťany, pokusům na nich a kdo ví k čemu ještě. Napadlo mne, že možná, i když si většina lidí myslí, že jde o pouhou fikci, už žijí někde v amerických velkoměstech, dělají své pokusy na lidech přímo tam v útrobách velkých sanatorií a nemocnic a lidé o tom nemají ani tušení.
   Odjížděl jsem, a přesto že jsem se snažil myslet na ty nebožáky, neustále mi do mysli vnikaly podivné záblesky vzpomínek na již vzpomínané „Muže v černém“. Na muže kteří chodí mezi lidmi, nikým nepoznáni, aniž by někdo doopravdy věděl co jsou zač, co dělají, čím se vlastně živi a kteří mohou sledovat nejen cizí návštěvníky z jiných planet, ale současně také nás.
     A co když je máme také?! 
Napadlo mne v jednu chvíli a tato myšlenka mne jako by přivedla k životu. Jako by mne probudila. Jako by mne praštila čímsi těžkým do hlavy tak silně, až se mi z toho zatočila a já se najednou cítil podivně, jako bych odhalil něco o čem běžný občan nemá ani tušení a vůbec ho nikdy v jeho životě podobná věc ani nenapadne.
   Napadlo mne totiž, že je dost podivné, kolik má tak malá země politických afér, s jakou vytrvalostí se naši politici neustále hádají o malichernostech, jak se neustále snaží vymýšlet různé špionážní aféry. Po tomto pomyslném úderu do hlavy mi to vše začínalo dávat smysl. Co když jsou to všechno pouhé vějičky?! Co když je to pouhé mlžení, aby se lidé měli čím bavit, na co nadávat a nevšimli si náhodou něčeho daleko horšího?!! Co když tyto žabomyší války jsou pouze zastírací manévry pro novináře?!! A co když v tom jedou někteří novináři s nimi?!!
   Znovu jsem si vzpomněl na ty nebohé muže vracející se plni zážitků a dojmů z jejich kulturně společenského setkání v místním hostinci, kteří již nedošli domů a musil jsem se vážně ptát – proč?!! Zaspali snad naši muži v černém?!! Zabránil jim snad někdo v jejich bohulibé činnosti a oni -
   Při této myšlence mne polil chlad, jakoby mne nějaký mimozemský vetřelec zmrazil svojí mimozemskou vyspělou technologií, proměněnou ve smrtonosnou zbraň.
    Co když je to daleko horší, nežli jsem si do této chvíle myslel? Vzpomněl jsem si totiž na jednu zvláštní událost. Kdysi, už je to pár let, jsem v rádiu zaslechl zprávu o tom, že někde na jihu Francie se zřítilo vojenské letadlo. Poslouchal jsem dál, abych se o této tragické události dozvěděl více, ale jediné co ve zprávě ještě zaznělo bylo, že francouzská armáda popírá, že by to byl jejich letoun a vzdušná kontrola rovněž nezaznamenala zřícení jakéhokoli letadla. Toto vše zaznělo v jedné zprávě a pak již bylo ticho. Pak se již nikdo o domnělé tragédii nezmínil, v dalších zprávách nebylo nic a to ani v televizních zprávách, kde si na senzace přece jen potrpí.
   Tehdy mne to sice zaujalo, ale když se o tom média přestala vyjadřovat, pustil jsem to z hlavy jako mnoho jiných, avšak politiky se týkajících podivných zpráv, kterých jsou naše zpravodajství plná. Pří přemýšlení nad ubohými vesničany, mi tato vzpomínka a spojení s tím vším co jsem již říkal, začalo dávat smysl.
   Dokonce i v USA se všechny vlády pokouší skutečnosti o únosech a dalších aktivitách, včetně samotného výskytů mimozemšťanů, před prostými občany utajit. A co když i u nás se naši politici snaží skutečnosti o řádění těchto mimozemských desperátů utajit před veřejností, ať už z důvodů snahy odchytit nějaké tyto návštěvníky za účelem dalšího zkoumání a nebo proto, aby nevznikla, pod vlivem různých filmů, především americké provenience, panika a lidé nezačali domnělé mimozemšťany pronásledovat? A co když v tom jede celá Evropská unie?!! Co když chtějí zatajit výskyt mimozemských návštěvníků před občany aby -
   Zde mne opět zasáhl chlad a otřásl jsem se hrůzou. Proč mají takový podivný přístup k zamýšlené stavbě radaru u nás a raketové základny v Polsku?! Nemají snad strach, že by Američané odhalili výskyt UFO v Evropě. A co když s „nimi“ již evropští politici navázali kontakt? A co když evropané svůj postoj k radaru pouze předstírají a ve skutečnosti s USA spolupracují a zamýšlený radar je jejich společné dílo, které má pomoci monitorovat UFO nad Evropou a rakety mají sloužit k jejich případné eliminaci a chránit tak Evropu proti jejich vražedným útokům?! A co když ...
   Těmito a podobnými myšlenkami jsem se zaobíral celou cestu až domů. Tam jsem si ihned sedl k počítači a pokoušel jsem se najít nějaké seriozní informace o UFO, ale nenašel jsem nic! Seriozního – zhola nic. A musím přiznat, že mne to vůbec nepřekvapilo. Cestou mne totiž napadlo, a skutečnost, že jsem nenašel žádné seriozní informace mne v tom utvrdila, že nejde o to chránit obyvatele Evropy před „vetřelci“ z vesmíru. Před „únosci“ a bezcitnými Ufony! Ale že účelem tohoto euro-amerického spiknutí je zabránit obyvatelům v setkání s přáteli z vesmíru, kteří nás nepřišli unášet, dělat na nás pokusy a nebo, jak se nás snaží přesvědčit holywoodští propagandisté placeni americkými vládami penězi daňových poplatníků, okupovat a zničit naši Zemi a naši civilizaci, ale přišli nám ukázat, že fungující společnost se dá zařídit i jinak, a to především bez „nich“ - bez politiků! Proto se jich tolik bojí! Proto nechtějí abychom se s nimi setkali! Proto nás straší obludami z vesmíru! Proto! Proto! Proto!
   Teď jsem to viděl vše jasně, jako pstruha na dně horské bystřiny. Oni muži, a za jiných okolností bych si troufl říci „oni šťastlivci“, vracející se domů v zářivém dešti meteoritů, zahlédli také něco jiného. Něco co - bohužel, vidět neměli a ti takzvaní „Muži v černém“, které jsem před tím tak vychvaloval, jim jednoduše, obrazně řečeno „vymyli mozky“. Ovšem ne tak jak se to běžně dělá, ani způsobem nám tak známým z ubohé frašky o těchto rádoby hrdinech, ale brutálně klacky a pěstmi, aby to vypadalo tak, jako že se tito dobří mužové při návratu z kulturní akce pohádali a porvali mezi sebou, popřípadě, nevyšla-li by jím tato lest, aby to mohli svést na naše přátele z vesmíru.
   Teď mi bylo vše jasné, a já se ještě víc zatvrdil v přesvědčení, že celou tuto špinavou záležitost musím odhalit, a vynést jak se říká, na světlo boží.

   Vzal jsem si své nádobíčko, sedl do auta a vyrazil spět do vsi. Nijak mne nepřekvapilo, že vesnice je vylidněná a jediná živá bytost kterou jsem zde při svém návratu potkal, byl vyhublý pes, čenichající kolem popelnic na dvoře bytového domu, u kterého jsem se zastavil. Napadlo mne, že se zde někoho zeptám na ony události a hlavně, kde bych našel někoho z těch ubohých mužů. Když jsem však vystoupil z vozu, pes se na mne podíval jako by hrůzou vyvalenýma očima, schoval svůj opelichaný ocas mezi nohy a utekl.
   Nejspíš také svědek a oběť oné noci.
Pronesl jsem smutně, ale pouze sám pro sebe, protože nikdo jiný tam nebyl.
   Chvíli jsem váhal zdali mám zazvonit na některý ze zvonků, ale když jsem zahlédl mihotající se záclonu v okně jednoho z bytů, bylo mi jasné, že s obyvateli tohoto domu asi nebude lehká řeč. Bylo zřejmé již od počátku, že cizincům zde nedůvěřují. Po dalším krátkém váhání jsem se rozhodl zajet nejdříve do hospody a promluvit si s hostinským. Věřil jsem, že ten mi alespoň některé otázky zodpoví a nebo mi alespoň poradí, na koho se mám obrátit. Sedl jsem do auta a odjel jsem k hospodě.
   Jel jsem pomalu abych, v případě že někoho potkám, zkusil štěstí také u jiných obyvatel vsi, jelikož hostinský byl již posledně velice vylekaný a rovněž mi nešla z hlavy jeho reakce na příchod oné podivné „ledové královny“, se kterou sem měl tu čest se posledně také setkat.
   Pomalá a ničím nerušená jízda, jelikož jsem tentokrát nepotkal ani toho vyděšeného psa, mi dala prostor k přemýšlení nad předešlou návštěvou. Nejvíce mne trápila právě reakce hostinského na onu dámu. Napadlo mne, že kdyby má teorie byla správná, tedy že oni vesmířané jsou našimi přáteli, a ona ledová dáma patří k nim, proč se ji hostinský tak bál. Uzavřeli snad obyvatelé s vesmířany dohodu, nebo nějaký tajný spolek o kterém nesmí nic říct a mne pak, a pravděpodobně všechny cizince, považují za potenciální nebezpečí – za nepřátelské – vládní agenty?
   Tato teorie se mi zprvu zdála celkem pravděpodobná, ale pak jsem si vzpomněl na různé holywoodské filmy na toto téma a s úsměvem sem ji zavrhl. Ale o to horší byl pocit, který zahalil celé mé nitro. Strach který u hostinského ona tajemná dáma vzbuzovala mne naplňoval téměř posvátnou hrůzou.
   Jak jsem se pomalu blížil k hospodě, naplňoval mne také další podivný pocit. Byla to směsice vzrušení z budoucího a obav z neprostupnosti bariéry, kterou ve svých myslích vztyčili, pod vlivem oněch událostí, místní obyvatelé mezi nimi, tedy místními obyvateli, a ostatním světem. Také myšlenky na to, kde jsou a jak vypadají oni vesmířané mne naplňovala zvědavostí, ne-li přímo posedlostí. Proto mne také velice překvapilo, že jsem se chvíli před příjezdem k hospodě začal nahlas a téměř jako by chorobně smát. Nejdříve jsem ani nevěděl proč se směji, jelikož jsem měl mysl plnou již zmiňovaných pocitů a změtí, těmito pocity vzbuzovaných myšlenek, ale hned vzápětí jsem si uvědomil, že kdesi v pozadí se odněkud z, v té chvíli opomíjené části mého vědomí, vynořila nenápadná, a musím přiznat trochu škodolibá myšlenka, že ona ledová královna, byla manželka hostinského. V tom případě musím uznat, že jeho strach byl opodstatněný. Nebo alespoň na první pohled domnělá paní hostinská vzbuzoval dojem, že přišla pro svého muže, protože se jí zdálo, že v hospodě tráví více času než je ji milé. Dokonce i mně se při pohledu na ní roztřásly kolena a byl jsem rád, aniž bych si to v ten okamžik uvědomoval, že mohu opustit její pole působnosti, a teprve teď, když jsem si to uvědomil, jsem si rovněž uvědomil úlevu kterou jsem pocítil, když jsem tehdy usedl do auta a zanechal jsem hospodu s ledovou královnou někde za sebou.
   Když jsem si utřel oči vlhké od slz smíchu, spatřil jsem před sebou hospodu. Hned při prvním pohledu mne až zabolelo u srdce. Stála tam – jako žebrákova vdova po pohřbu svého manžela. Sama, všemi opuštěná. Ten pohled byl ještě smutnější nežli jsem si vůbec dokázal před tím představit. Stála tiše, bezhlesně a svými okny smutně hleděla do prázdné, sluncem zalité ulice.
   Pomalu jsem dojel až k ní a po krátkém zaváhání jsem vystoupil. Když jsem zabouchl dveře auta, projel mým vědomím a vůbec celou mou osobností podivný děsivý pocit a srdce mi sevřela ledová ruka hrůzy. Bouchnutí dveří mého auta, které tak dobře znám, totiž zaznělo tak děsivě, jako kdyby právě v ten okamžik, právě v místě k de jsem stál, nějaký pro mne neviditelný vrah zlámal své oběti vaz. Ano přesně takový to byl zvuk a mne na krátký okamžik doslova zmrazil a přikoval k zemi.
   Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, pomalu jsem se vydal ke dveřím hospody. Písek praskající pod nohama mi připomněl kroky onoho „bývalého“ štamgasta, který nevšímavě prošel kolem hospody při mé první návštěvě a díky tomu jsem si také vzpomněl na hostinského, vypadajícího spíš jako hrdina smutné postavy, Dona Quijota.
    Při této krátké, ale podivně obtížné cestě, jako by vstříc svému osudu, mi do uší zněl podivný zvuk, nebo vlastně jsem měl pocit, že slyším něco – nebo vlastně že neslyším, to co bych slyšet měl. A nebo ještě lépe, že neslyším to, co bych si z celého srdce slyšet přál. Neslyšel jsem žádné zvuky, které se z otevřených oken hospod za takových krásných slunečných dnů jako byl tento, ozývají. Neslyšel jsem ani monotónní klapavé, vrzavé hučení větráku, které podobně jako maják, dává svým zvukem a vůní nasávanou z útrob hospody, šíříce je po dalekém okolí signál pocestným, kde najdou to místo kde si mohou ulevit, kde mohou dát spočinout svým unaveným kostem, kde mohou smočit svá prachem dlouhých cest zavátá ústa.
    Když jsem si tuto skutečnost uvědomil, zastavil jsem abych toto smutné a téměř posvátné ticho nerušil vrzáním písku a pohledem jsem přehlédl celou hospodu, od jejího vzdáleného rohu, skrývajícího se v mlází bujně se rozrostlém za její zadní stěnou, přes slepá a díky flekům po okenními římsami, mnohokrát deštěm smáčeným a blahodárným sluncem opět vysušeným jako by krví podlitá okna, až ke dveřím, kde jsem tušil velkého vychytralého pavouka, který již zde však nebyl, jelikož dveře byly jak jsem z tohoto pohledu vytušil zamčené, a tak čekat na vypasené a přežrané masařky pozbylo smyslu. V okamžiku kdy můj pohled ulpěl na dveřích, se jako by odněkud z jiného světa, jelikož až do tohoto okamžiku bylo naprosté bezvětří a vzduch se tetelil horkem, zvedl vítr a u mých nohou přistál jakýsi papír. A mne hned při prvním pohledu napadlo, že je to vzkaz ze záhrobí, vzkaz pro nás živé, od těch kteří již nežijí, a nebo v tomto případě lépe řečeno od těch, kteří jsou sice stále na živu, ale již jakoby nežili.
   Pomalu jsem se sehnul a papír jsem zvedl ze země. Vítr ustal a sluneční žár sálající mi z rozpálené cesty před hospodou až do obličeje, dával celé této chvíli atmosféru, jako bych dostal vzkaz z horoucích pekel od samotného jejich vládce. A musím přiznat, že jsem si tak také připadal.  
   Pozorně jsem si papír prohlédl. Teprve pak mi bylo jasné, že ho horký vítr nepřivál přímo z horoucích pekel, ale že ho utrhl ze dveří hospody. Byly na něm totiž patrné dírky od rýsováčků. Instinktivně jsem znovu pohlédl na dveře, kde jsem si již předtím všiml velké cedule s nějakým, za léta co tam visel oprýskaným nápisem. Při první návštěvě jsem ceduli neviděl, jelikož byly vstupní dveře do hospody otevřeny dokořán. Popošel jsem blíž a i přes značné oprýskání jsem si přečetl, kdysi nejspíš krásně rudý nápis:

OHLAŠOVNA POŽÁRŮ

Potom jsem pohlédl zpět na papír a tam jsem si přečetl, značně neumně hůlkovým písmem napsáný dodatek: Z TECHNYCKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO – POŽÁRY HLAŠTE PŘÍMO HASIČUM
   Pod tímto nadpisem jsem si ale všiml ještě jaké si rukou psané čmáranice. Tedy v první okamžik jsem si myslel, že to je pouze nějaká čmáranice, ale při bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to dodatek k výše uvedenému dodatku, který zněl: Číslo na hasiče najdete v telefonim seznamu.
   Nebýt atmosféra mé druhé návštěvy v této vesnici tak podivně ponurá, asi bych se tomu zasmál. Ale vzpomínka na hostinského a zamčené dveře do hospody, kterýs to jev jsem v minulosti vždy nesnášel, mi to nedovolila.
   Pomalu jsem vykročil ke dveřím, a přesto že jsem byl přesvědčen, že je to zbytečné, zkusil jsem vzít za kliku a v duchu stále doufal, že se mi dveře podaří otevřít, ty radostně zavržou, velký pavouk v horním rohu zárubní zvědavě vykoukne ze své sluje aby se podíval co za opovážlivce ruší jeho siestu, a já hned jak uvyknou mé oči šeru lokálů, spatřím bodrého hostinského spícího na židli u dveří vedoucích na záchody. Ale nic z toho se, jak se dalo očekávat, nestalo.
   Když klika klapla, ucítil jsem u srdce podivný mrazivý pocit, který se hned na to rozšířil po celém těle a zasáhl i moji duši. Přesto že jsem očekával neúspěch, jistota že se dostavil, nebyla o nic děsivější. Zklamaně s hlavou plnou myšlenek směřujících k hostinskému, jsem se bezděčně rozhlédl po zemi kolem, jestli tam nenajdu ony rýsováčky kterými byl papír připevněn ke dveřím.
    Opět neúspěch, který mi však nijak nevadil, a vlastně jsem ho ani nevnímal, jelikož jsem ve stejnou dobu přemýšlel, co se asi stalo hostinskému. Představa, že ho unesli mimozemští návštěvníci a dělají na něm nějaké ohavné pokusy mne na okamžik přivedla zpět do reálného světa, ale hned jak jsem si uvědomil co dělám, že rýsováčky nikde v blízkém okolí nejsou, jsem rozložený papír jeho horním okrajem zastrčil pod spodní okraj cedule a hned jsem se opět vrátil do světa UFO. Ale tentokrát vystřídala představy toho nebožáka na jakémsi operačním stole, kde do něj ufoni řežou, vrtají a šťourají se mu bůhví kde, vystřídala představa jiná, a tentokrát jsem se doopravdy rozesmál. Ve své zjitřené mysli jsem spatřil hostinského v nějakém vesmírném, meziplanetárním zájezdním hostinci, kde se ufoni různých ras zastavují na svých dlouhých vesmírných cestách, a on jim nabízí svůj „vynikající zrající sejra“.
   Dlouho jsem se ale nesmál. Byl to vlastně pouhý úšklebek a nebo tak něco. Z rozjímání, právě když mou krásnou představu začaly vytlačovat černé myšlenky na „Muže v černém“ unášející hostinského kamsi do své podzemní centrály, aby zjistili co ví a aby mu následně patřičně vyhnali vzpomínky na přátele z vesmíru z hlavy, vrátilo mne opět do reality nějaké zašustění. Tedy alespoň v první moment jsem si to myslel. Ve skutečnosti mne probral malý kamínek, který mne udeřil do zad. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem periferním viděním zahlédl cosi, co – koho si, kdo – omlouvám se, ale pro popsání onoho okamžiku se mi prostě nedostává slov.
    Na rohu hospody – přesněji u rohu zadní stěny, kde hospoda končí v již zmiňovaném šábí, stál malý mužíček, s velice hustým a v podstatě jednolitým, tedy srostlým obočím, z pod kterého se mračil jako nějaký nedorostlý čert a právě se po mně chystal hodit další kamínek. Když si ale všiml, že se na něj dívám, pomalu spustil ruku s kamínkem k tělu, jeho tvář se rozzářila zvláštním, ale přesto se dá říci úsměvem a pak ze sebe vydal divoký, zcela určitě všem kdo ho někdy slyšeli nitro drásající skřek, na který snad do smrti nezapomenu, ale o kterém jsem přesvědčen, že to byl smích a potom na mne pokýval malým tlustým prstem, své malé tlusté a podivně zkroucené ručky.
     Jakou hrůzu mi vlil do žil tento pohled vám nemusím ani popisovat, protože jistě každý z vás si ji dokáže představit. A jestli snad někdo ne, tak si představte, že jste úplně sám, v téměř vylidněné vesnici, jejíž zbylí obyvatelé se bojí vycházet z domů i za bílého dne, v každém cizinci vidí tajemného a strašně zlého návštěvníka z vesmíru, v hlavě máte děsivé představy o těchto návštěvnících, které jste si ukládal léta do hlavy z filmů a knih o těchto bytostech více jak globální oteplování ohrožujících Zemi a v tom před vámi stojí podivný nehezký skřet, jakého jste nikdy neviděli ani v poledních televizních zprávách na ČT a navíc na vás kýve prstem a láká vás kamsi do houští, ve kterém jste navíc nikdy před tím nebyli. To by vyvedlo z kontextu i neohroženého investigativního reportéra, pana Jóna.
    Zvědavost byla ovšem silnější nežli strach který v mém nitru tento podivný, a jak se zdálo, němý skřet vzbuzoval. Vykročil jsem tedy k němu rázným krokem, zastíraje své skutečné rozpoložení, ale hned vzápětí jsem si uvědomil, že mám v autě svoji fotografickou výbavu a že dnešní doba zrovna nepřeje důvěře mezi lidmi. Otočil jsem se tedy spět k autu, ale nežli jsem k němu došel, uviděl jsem v odrazu okna obraz skřeta poskakujícího na svých malých křivých nožkách a mávajícího na mne oběma rukama. Bylo mi jasné, že se bojí, že chci odjet. Otočil jsem se a pravou rukou, zatím co jsem levou otvíral dveře auta, jsem mu naznačil ať chvíli počká. Pak jsem vyndal brašnu s vybavením a auto jsem pro jistotu zamkl.
    Když jsem se otočil spět ke skřetovi a můj pohled znovu ulpěl na tomto více než nezvyklém mužíčkovi, napadlo mne, že bych si ho měl vyfotografovat, protože když ho někomu popíšu, zcela jistě mi to, že jsem něco takového potkal, neuvěří. Já sám bych také nevěřil. Vytáhl jsem tedy kameru z brašny, ale to mužíčka zjevně rozlítilo daleko víc, než můj domnělý odjezd. Teď opravdu vypadal jako malý ďáblík. Dupal svými malými nožičkami tak vehementně, až se kolem něj vytvořil oblak prachu, připomínající kouř. Ručičkami mával před vzteky rudým obličejíčkem a z jeho hustým černým obočím téměř přikrytých očí, doslova šlehaly blesky. Zprvu opravdu naháněl hrůzu a musím přiznat, že jsem se pokoušel rozeznat na jeho malých tlustých prstíčkách dlouhé silné drápky, kterými by byl schopen člověka roztrhat na cáry. Nic takového, k mé úlevě, neměl, a tak jsem se trochu uklidnil a zahnal představu ďáblíka jinou představou. Napadlo mne, že vlastně vypadá jako rozzuřený zahradní trpaslík, kterému mistr sochař zapomněl při sádrovat do ručiček lopatku.
    Schoval jsem tedy kameru spět do brašny a z čertíka se rázem stal opět ten podivný mužíček jakým byl na začátku našeho setkání, včetně onoho kývání prstíkem a také děsivého skřeku – tedy smíchu, který vydal ze svého hrdla, když viděl že jdu za nim. Hned nato také zmizel v šábí za zdí hospody, kam jsem se za nim vydal i já.
    Nebyla to zrovna lehká cesta. Roští bylo husté a hned na první pohled bylo jasné, že je již dlouho ponecháno svému osudu, a i přesto že u země bylo trochu řidší, všiml jsem si, že i můj průvodce, i přes svoji výšku, se musí občas sehnout a prolézt po čtyrech jako pes.
    Prolézal jsem tedy šábím za čertíkem a sem tam jsem musil dokonce sundat brašnu a popotahovat jí po zemi za sebou. Když jsem ale zahlédl konec tohoto utrpení, projel mi celým mým nitrem děs a hrůza. Teprve teď jsem si uvědomil, jak důvěřivý jsem byl, když jsem se za nim jen tak bezstarostně vydal. Kdyby totiž patřil k nim – tedy k mimozemským návštěvníkům – stačilo aby si počkal za rohem hostince, a jak jsem se sehnul abych se dostal do nízkého průlezu v porostu, mne mohl něčím praštit po hlavě a už jsem mohl ležet někde na operačním stole v jejich kosmickém plavidle. Proto jsem se také, dříve než jsem vylezl ze šábí, dobře rozhlédl abych zjistil  kde můj průvodce stojí a zda je sám.
    Když jsem vylezl a opět jsem se postavil na nohy, pořádně se mi ulevilo. Ale na nějaké protahování nebyl čas. Mužíček již zase kýval prstíkem a netrpělivě přešlapoval na svých křivých nožkách. Vyrazil jsem tedy za nim a cestou jsem přemýšlel, kam mne asi vede. Když jsem se vrátil ve své mysli zpět k hospodě a pokusil jsem si dát toto setkání do souvislosti s mojí první návštěvou v této podivné vesnici, dostal jsem se až k setkání s onou podmračenou ženou, která jako jediná navštívila během mé přítomnosti místní hospodu. V ten moment my bleskla hlavou myšlenka ostrá a bodavá, jako šíp apačského válečníka.
   "Je to on!!!"
Tedy patří k nim! Je to zřejmě stejná rasa jako ona žena, kterou jsem již tehdy podezříval z mimozemského původu. V ten moment  se mi roztřásla kolena a nohy se mi podlamovaly hrůzou a zvláštním vzrušením zároveň. V duchu jsem začal spřádat další události. Představoval jsem si, že mne vede k jejich lodi, a nebo alespoň k nějaké jeskyni skryté kdesi v lese, kde si zřídili základnu. Opět, ani nevím proč ve mně převládl názor, a to i přesto že mi dostatečně ukázal jak dokáže být vzteklý, že jsou hodní a že se pouze skrývají před oněmi nebezpečnými „Muži v černém“.
   Následoval jsem svého „přítele“ a v duchu jsem se již viděl, jak píši reportáž o „setkání třetího druhu“ a jak za ni dostávám Pulicarovu cenu.
    Teď se mi šlo o poznání lehčeji a zbaven starostí jsem ani nevnímal kudy a kam jdeme. V hlavě jsem měl jiné starosti. Musil jsem vymyslet kde si nechám ušít nový oblek. Jaké si mám koupit nové boty. Napadlo mne, jestli náhodou při přebírání ceny nebudu musit mít frak. Ten bych asi víc neužil, a jít tam ve vypůjčeném, to bych si připadal jako v uniformně. Také jsem musil vyřešit otázku, ve kterém deníku nebo časopise svoji reportáž zveřejním. O ceně za kterou bych mohl svůj článek prodat jsem samozřejmě nepřemýšlel, protože o peníze mi od samého začátku, kdy jsem se na toto pátrání vydal, nešlo. Litoval jsem také, že neumím alespoň nějakou cizí řeč, abych mohl článek nabídnout zahraničnímu tisku. Měl jsem strach, že jejich překlad by nemusil být přesný.  
    Z úvah jsem se probral až v okamžiku, když jsem zakopl o jakousi větev a zastavil jsem se až čelem o strom. Nežli jsem si uvědomil kde jsme, zaslechl jsem skřetův smích. Pohlédl jsem na něj a v jeho obličeji jsem zahlédl něco nového. Výraz, který jsem u něj ještě neviděl. Byla to podivná směsice úsměvu, snění, spiklenectví a také šibalství. Potěšilo mne, že naši přátelé z vesmíru si dokáží kromě lidské podoby, což se jim nutno přiznat moc nepodařilo, nebo alespoň v tu chvíli jsem si to stále ještě mysle, přivlastnit také naše povahy – nejsou-li jim vlastní, čímž by nám byli podobnější, než se na první pohled zdálo. Hned na to jsem si také uvědomil, že stojíme uprostřed lesa. Kde přesně jsme a kudy jsme se tam dostali jsem z již dříve uvedených důvodů nevěděl, ale zjištění, že skutečnost koresponduje s mými úvahami, mne potěšilo. V celém těle se mi teď rozhostil zvláštní uspokojivý pocit a srdce tlouklo vzrušením.
     Protože můj průvodce stál na místě a pozoroval mne, jako by mne zkoumal a přemýšlel zda jsem opravdu hoden jeho důvěry, domníval jsem se, že jsme na místě. Zatím co on se oddával svým myšlenkovým pochodům, já jsem jen tak stál, a dnes musím přiznat, že tak trochu servilně a dá se říci přiblble, jsem se na něj usmíval.
    A pak to přišlo. Mužíčkova tvář zvážněla, udělal něco jako několik tanečních kroků kterými se ke mně otočil zády, a pak -
   Je mi to opravdu hodně trapné potom co jsem již napsal, ale z důvodů objektivity to musím přiznat. Pak si stáhl kalhoty a vysadil na mne svůj malý, tlustý, a z té vzdálenosti která nás od sebe dělila se mi zdálo že taky chlupatý, zadek.
    Tak to jsem opravdu nečekal. Všechny sny a představy o velkolepém odhalení byly pryč, a já jsem stál uprostřed lesa s malým zamračeným a hlavně drzým spratkem a musím přiznat, v tu chvíli jsem nevěděl nejen co mám dělat, ale ani jak se mám tvářit. Toto dilema mi pomohl můj – chvíli před tím ještě přítel, vyřešit. Dříve než jsem se vzpamatoval z nastalé situace, si on natáhl kalhoty, znovu vydal ten podivný děsivý skřek smíchu a hned po té co na mne vyplázl jazyk, zmizel v houští. Nemusím vám popisovat jak zklamaný, zahanbený, ale také smutný jsem byl. To však nebylo to nejhorší. Mnohem horší bylo, že jsem neměl ani tušení kde jsem. Otočil jsem se tedy čelem vzad, pokusil jsem se zjistit kde je slunce abych si udržel přímý směr a vydal jsem se na zpáteční cestu.
    Z počátku jsem se snažil sledovat cestu a rozpomenout se, kudy jsme sem vlastně přišli, ale již brzy jsem upadl do takové deprese, že jsem se nedokázal soustředit a mou mysl opět zaplavily myšlenky na zcela jiné věci. Nejvíce času jsem věnoval asi podivení nad chováním lidí, kterým jsem přišel pomoci. Já jsem jim přece nepřišel ubližovat, ale přišel jsem odhalit příčinu jejich utrpení.
    Když jsem vyšel z lesa, rozprostírala se přede mnou jakási louka, mírně se zvedající k obzoru právě ve směru, kterým jsem šel. Ale na pravé straně jsem v dálce zahlédl stromořadí táhnoucí se jako by od lesa a mizející kdesi za horizontem. Napadlo mne, že by to mohla být cesta k vesnici a protože jsem přes kopec neviděl ani náznak něčeho co by mohlo pocházet ze vsi, vydal jsem se podél lesa směrem k cestě.
    Abych to zbytečně neprodlužoval, jelikož cesta byla jednotvárná a mé myšlenky, i když jich bylo mnoho, všechny byly na jedno téma, prostě mé tušení že jde o cestu do vsi bylo správné, pouze ves byla přímo přede mnou hned za kopcem již v místě, kde jsem opustil les a touto cestou jsem si zbytečně zašel a ztratil drahocenný čas. Než jsem došel touto oklikou do vsi, postavila se proti mně dokonce i sama matka příroda. Odkud si od západu, anebo možná odjinud, přihnal vítr, který se zvedl již během mé cesty lesem, bouři, a tak než jsem došel ke svému autu, byl jsem promočený skrz na skrz. A teprve zde jsem pochopil motiv onoho zparchantělýho trpajzlíka. Když jsem totiž přišel až k autu, všiml jsem si, že mám prázdná kola. Při bližším ohledání jsem zjistil, že jsou prázdná všechna a za stěračem jsem našel papír, v tu dobu již zcela promočený, ale i přesto se na něm dal přečíst vzkaz:
     Nemáme rádi cizince. Tak táhni odkud s přišel!!!
V tu chvíli bych přáni pisatele velice rád splnil, ale prázdná kola mi to neumožňovala. Schoval jsem tedy brašnu s foto výbavou, vyndal jsem pumpu, jelikož použít elektrický kompresorek bylo v tom dešti který mne doslova ubíjel svými kapkami, které mi v tu dobu připadaly velké jako pěsti, nemožné a začal jsem pumpovat. Na pumpování jsem se opět nedokázal soustředit a tak jsem se ze spleti myšlenek vymanil až za hodnou chvíli, a teprve tehdy jsem si uvědomil, že kola nejsou vypuštěná, ale propíchnutá.
    Tehdy jsem rezignoval docela. Usedl jsem do auta, zavolal „Žluté anděly“ a rezignovaně čekal, vědom si, že toho dne je s pátráním konec.

    Tuto část reportáže jsem nazval „Setkání třetího druhu“ a takovým setkáním skutečně bylo. Ne kvůli tomu malému mužíčkovy, takových lidí po světě chodí mnoho, ale kvůli jeho záludnosti, proradnosti a hlavně proto, že lidé jako on, tedy lidé s povahou jako měl on, se vymykají té takzvané „normálnosti“. Jsou totiž lidé, kteří mají ostatní lidi rádi. Jsou také lidé, kteří ostatní anebo alespoň některé rádi nemají a nebo je přímo nenávidí, ale musí k tomu mít nějaký důvod. Ale lidé jako byl tento mužíček, nemají rádi bez zjevného důvodu, a to je jaksi staví mimo tu již zmiňovanou normálnost. A nutno říci, že o to jsou nebezpečnější.
    Mne však toto setkání od dalšího pátrání neodradilo, i když je mi jasné, že právě o to jim šlo. Právě naopak, utvrdilo mne to v tom, že v této vesnici něco není v pořádku, a já byl rozhodnut, ať už za tím stojí mimozemšťané a nebo někdo jiný, na to přijít.

    Vím že se vám zdá, že popisuji téměř banální věci, a jako bych se vyhýbal těm důležitým. Ale z důvodů objektivity bylo nutno uvést i tuto část, o tomto setkání, aby jste si udělali obrázek o tom, za jakých podmínek a v jaké atmosféře jasem pátral. Ale slibuji, že v poslední části se již budu zabývat pouze fakty, týkajícími se pouze samotné podstaty celé této záhadné záležitosti.

                                                                                                                 Pro Laxapress František „LAXA“ Leixner

                                                                                                                                                                                                   Část 3