Zdá se to neuvěřitelné, ale už jsou tady. Ano, opravdu jsou zde a s největší pravděpodobností, přiletěli na meteoritech, - nebo alespoň v skrytu jejich záře, v takzvané „Noci Leonidů“, kdy oblohu vždy zaplaví velké množství ohnivých čar, které za sebou zanechávají hořící meteority, prolétávající atmosférou Země.  

   Jestli stále nevíte o čem vlastně mluvím, pak patříte k těm – co nevěří. Ano k těm bláhovým naivkům, do sebe zahleděným s hlavo skloněnou k zemi, po případě do sebe jako do zrcadla hledícím dalo by se říci „narcisům“, kteří si stále myslí, že jsme ve vesmíru sami. Že jediná inteligence kterou byl nekonečný vesmír schopen stvořit, je právě lidstvo.
   „Ale to je velký omyl!“
To co vám zde chci vyprávět, není ani tak reportáží, jako spíš příběhem několika lidí, jedné vesnice, a také vlastně jedné vesnické hospody. Je to příběh smutný, i když místy docela veselý, ale hlavně je to příběh zahalený tajemstvím a hrůzu nahánějících událostí.
   Příběh který vám zde chci vyprávět, jsem se dozvěděl zcela náhodou v jedné zapadlé vesnici, a i když bych jako novinář měl odhalit celou pravdu, název vesnice vám neprozradím. Neprozradím ho ne jen kvůli přání lidí, kteří mi o podivných událostech vyprávěli, ale také proto, že ještě stále pátrám po příčinách toho všeho, a přiznám se, že mám strach.

   To bylo tak. Vracel jsem se z jedné, blíže nespecifikované cesty, jelikož tato informace není důležitá, a cestou jsem se zastavil v již výše nejmenované vesnici v hospodě. Bylo pravé poledne, vzduch byl rozpálený sluncem, jako v okolí jaderné elektrárny, když větrají a tak jsem se rozhodl trochu schladit v přívětivě chladivém stínu hospody. V útulné hospůdce, kterou jsem si vybral, kromě hospodského smrděl pouze dobře uleželý sýr. Hned na první pohled jsem si všiml, že jsem jediným hostem tohoto bodrého muže. Posadil jsem se ke stolu a chvíli čekal, až se hospodský probudí. Čekání mi však ubíhalo velice rychle a dalo by se říci zábavně. I přesto, jak jsem již říkal, že jsem byl v hospodě sám, což mi bylo divné hned při příchodu, jelikož prázdná hospoda v pravé poledne, ve všední den a navíc u nás, to snad uznáte, to je podezřelé, do uší mi neustále proudil jakýsi hluk. Jakési hučení ze kterého občas vyniklo nějaké zabzučení a nebo slabé mlasknutí. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale v tichu prázdného lokálu hučení a bzučení sílilo. Trochu jsem se opatrně rozhlédl, abych nevypadal podezřele, ale nic zvláštního jsem neviděl. Tedy z počátku mi to nijak zvláštní nepřišlo.
   Když už toto podivné hlučné ticho trvalo poněkud dlouho, napadlo mne, že bych měl něco udělat. Nevěděl jsem sice co, ale věděl jsem, že to musí být něco. Protože nedělat nic, mi v této napjaté situaci připadalo trochu hloupé, a troufám si říci, dokonce zbabělé.
   Hučení sílilo. Tehdy jsem nevěděl proč, v nervozní atmosféře prázdného, jakoby svými štamgasty opuštěného lokálu, jsem měl hlavu plnou jiných myšlenek, než abych pátral po příčinách mé podivně zkreslené vnímavosti, navíc když jsem ani netušil, že je má vnímavost tak nějak zkreslená. A tak nakonec přišla ta chvíle, kdy jsem se rozhodl něco udělat.
   Dalo mi hodně práce se k něčemu odhodlat, ale nakonec jsem sebral veškerou odvahu, protože v lokále už to v tu chvíli hučelo, jakoby byl plný lidí. Hučelo to tam skoro tak, jak se říká „jako v úle“.
   Nervozně jsem se zavrtěl!
Já vím, zdá se vám to trochu málo. Ale v té nepopsatelné atmosféře, bylo na mne i toto dost.
   Ovšem toto zavrtění bohatě stačilo, aby se děj pohnul dál, a to překvapivým směrem.
Ne, neprobudil se hospodský. Dokonce jsem ve dveřích, ve kterých jsem si teprve teď všiml velké pavučiny, po které jen tak bezcílně, a jakoby ležérně, zevloval velký pavouk, zjevně nemaje do čeho píchnout, nezahlédl žádného nově příchozího. Samozřejmě mne napadlo, že těmi dveřmi již dlouho, kromě hospodského a mne, nikdo neprošel. Jinak by se tam tak velká pavučina neudržela, a velký pavouk by se musel, chtě nechtě, stěhovat někam jinam. Podezřelé bylo ale to, že v pavučině nebyla ani jedna moucha. Dokonce ani žádný zámotek, který by nasvědčoval, že někdy v minulosti, v pavučině nějaká moucha přece jen uvízla.
   „Ale v hospodách přece mouchy bývají stálými hosty. Patří k hospodám tak neodmyslitelně, jako jejich štamgasti!“ Řekl jsem si v duchu, abych nerušil hospodského, pavouka a také -
   A právě v ten okamžik, kdy jsem pomyslel na podivně hlučné ticho prázdné hospody, jsem to uviděl.

Jak jsem se již na začátku zmínil, při příchodu do hostince jsem si ponejprv všiml, že kromě hospodského a sýra nikdo jiný nesmrdí. A v tom byla právě celá ta záhada. (Tímto se tedy panu hospodskému, sice opožděně, ale přece omlouvám.) V hospodě totiž nesmrděl ani tak hospodský, ale právě dobře uleželý, zrající sýr.
   Nevím zda k odkrytí této smrduté pochutiny došlo nedopatřením ze strany hospodského, nebo zda nějaký náhodný návštěvník nechtěl hospodského budit, a tak se obsloužil sám a sýr špatně přikryl, faktem však zůstává, že sýr, v době mé návštěvy byl obklopen doslova „rojem“ velkých, tlustých a mastnotou se nechutně lesknoucích masařek. V tu chvíli mne poprvé v souvislosti s tímto příběhem napadlo, že nejen ve vesmíru, ale dokonce ani na Zemi, nejsme jedinými inteligentními tvory. Vždyť uznejte jak chytrý musel byt ten, ve své velké a tak jako hospoda, prázdnotou zející pavučině, jakoby bezcílně zevlující pavouk, když si roztáhl pavučinu ve dveřích, aby tak odchytil několik obtloustlých, přežraných masařek, při jejich odletu z hospody.
   Ale o chytrém pavoukovy mé vyprávění není. O tomto všem jsem se rozepsal pouze proto, abych vám přiblížil atmosféru v oné hospodě, oné vesnici a vlastně také tohoto ponurého příběhu.
   Ptáte-li se co jsem v hostinci zažil veselého, o čemž jsem se již rovněž zmínil, tak vám mohu říci, že toho bylo docela dost, ale zároveň musím přiznat, že to bylo naposledy, co jsem se v této vesnici, a vůbec při pátrání po příčinách toho všeho, zasmál.
   Když jsem rozpoznal příčinu onoho podivného hučení, pohodlně jsem se usadil a sledoval mouchy jak hodují. Chvílemi jsem si krátil čas pokusy o jejich spočítání, ale nejvíce mne pobavilo, když se některá z účastnic hostiny pokusila zvednout od, obrazně řečeno, hodovního stolu, ale hutný sliz, kterým byl sýr pokryt, ji přitáhl zpět a ona se do něj rozplácla jak široká, tak dlouhá. Tomu jsem se vždy opravdu pousmál. Ovšem humor mne přešel brzy po tom, co mé nevinné úsměvy probudily hospodského.
   Hospodský se nejdříve rozhlédl po lokále, a v očích jsem mu v tu chvíli zahlédl překvapení, když zjistil, že není sám. Chvíli si mne dokonce prohlížel, jakoby nemohl uvěřit, že jsem skutečný, že se mu jenom nezdám a nebo, jak mne napadlo později, - jestli nejsem jeden z „nich“. Když se vzpamatoval, protřel si unaveně oči svojí silnou, od neustálého nošení půllitrů vypracovanou rukou, pomalu se zvedl a přišoural se ke mně.
   Co si dáte?
Zeptal se mně šeptem.
   Nějakou limonádu.
Odpověděl jsem mu na otázku, ale než jsem tyto dvě slova stačil doříci, hospodský promluvil znovu.
   Pivo nemám.
Jeho upozornění jsem se pousmál a zopakoval jsem svoji objednávku.
   Hospodský se ke mně otočil zády a bylo na něm vidět, že má v úmyslu odejít. Ale i v tomto zcela jasném gestu jsem rozpoznal, jakési zaváhání.
   Zatím co hospodský odcházel a jakoby se nemohl pohnout z místa zároveň, mně proběhla hlavou myšlenka, že se ani vlastně není proč divit zkutečnosti, že v lokále nikdo nesedí. Co by tam také kdo pohledával, když nemá pivo. Ale mé rozjímání nad celkem logickou věcí přerušil opět hlas hospodského.
   Nedáte si něco k jídlu?
Zeptal se mně a ohlédl se po mně s podivným, jakoby prosebným výrazem v očích. A musím přiznat, že mi ho skutečně přišlo líto a dokonce, že mně napadlo doopravdy si něco k jídlu dát. To co jsem za tu dobu kdy jsem čekal až se probudí viděl a jeho smutné prosebné oči nasvědčovalo tomu, že již dlouho nikomu nic neprodal a tak si chce tuto chvíli, kdy má v lokále opět hosta, patřičně užít. Chtěl jsem mu tedy říci že si něco dám, ať mi donese jídelní lístek, ale nežli jsem stačil promluvit, uvědomil jsem si, že v takové vesnické hospodě asi jídelní lístek mít nebude a tak jsem se v duchu snažil svoji výzvu patřičně přeformulovat. Ale hospodský mně předběhl.
   Nechcete zrající sejra? Je pěkně uleželej.
Jeho slova však podstatně změnily situaci. Při vzpomínce na sýr, který jsem si mohl během čekání dobře prohlédnout i s jeho hosty, se mi obrátil žaludek a tak jenom stěží jsem ze sebe vysoukal odmítavou odpověď tak, abych se nepozvracel.
   Hospodský změnil výraz v očích z prosebného na téměř pohrdavý, otočil se ke mně zády a přes rameno ještě pronesl:
Vaše chyba, je vopravdu dobrej. Já ho taky jím.
   „Pokut se vám ho podaří chytit.“
Trochu přidrzle jsem si dovolil na jeho zdělení v duchu odpovědět, a nebýt stále se ještě zvedajícího žaludku, určitě bych se své vtipné poznámce od srdce zasmál.
   Hospodský se pomalu přišoural k výčepnímu pultu, utěrkou odehnal mouchy ze sýra, tak že si na své přišel konečně i pavouk a sýr přiklopil víkem. Potom se sehnul pod pult, chvíli tam cinkal láhvemi a nakonec vytáhl jakousi limonádu. Když ji nalil do půllitru, ze kterého nejdříve mocným fukem vyhnal prach, ještě jednou pohlédl směrem ke mně a znovu se zeptal:
   Tak sejra si teda nedáte? No tak to máte smůlu, protože já nic jinýho k jídlu nemám.
Poté se vydal na svoji pomalou, unavenou pouť spět ke mně.
   Než položil sklenici s limonádou na stůl, ometl ubrus utěrkou, jako by chtěl smést drobty, ale byla to spíš jen taková jeho hra a nebo zvyk, protože drobty na stůl neměl kdo nadrobit. Pak ometl ještě židli stojící na opačné straně stolu než jsem seděl já a přisunul jí ke stolu. Nakonec se otočil a chystal se odejít.
   Máte tady frmol, co?
Zeptal jsem se, a přitom jsem se usmál, aby hospodský viděl, že to byl jen žert. Ale podle jeho výrazu v obličeji mi bylo jasné, že on to jako žert nebere, a nebo prostě nemá na žertování náladu.
   Večír tady asi muselo bejt veselo.
Dodal jsem, abych zahnal chmury z jeho mysli, a také vlastně tak trochu proto, že jsem se cítil provinile, kvůli předešlé poznámce. 
   Po mé druhé poznámce se hospodský přece jen zastavil a zdálo se, že trochu pookřál. Nebo alespoň já měl dojem, že jsem mu zahlédl jakousi jasnou jiskřičku v jeho očích. Ze stárnoucího, unaveného a nevrlého hospodského, jakoby se mávnutím kouzelného proutku stal šibal. Nebo alespoň lesk v jeho očích nasvědčoval, že za svůj život ledasco zažil a i tato hospoda kdysi žila tím správným kulturním životem.
   Proč myslíte?
Zeptal se hospodský opět tím smutným a tichým hlasem, a ona jiskra z jeho očí byla opět někde v nenávratnu.
   No že je tady tak mrtvo.
Odpověděl jsem pohotově, doufaje, že se mi podaří zapříst rozhovor a dozvím se příčinu tohoto podivného, prázdného odpoledne.
   Hospodský se otočil, odsunul židli kterou před tím přisunul ke stolu a s hlasitým povzdechem si sedl naproti mně. Potom se rozhlédl kolem sebe, jako by se chtěl přesvědčit že nás nikdo neposlouchá, protože mi chce zdělit něco velice důvěrného, zhluboka se nadechl a po té, kdy jsem očekával to závažné zdělení, si znovu povzdechl a neřekl nic. Jen jeho prázdný pohled upřený kamsi do dáli ven z okna, nasvědčoval tomu, že o něčem vážně přemýšlí, - ale neřekl vůbec nic.
   Já jsem se rovněž zahleděl do dáli, a přemýšlel jsem spolu s ním. Stále mi nešla do hlavy ta prázdnota. Nejen hospoda, ale i ulice byly vylidněné, jakoby byl hospodský jediným obyvatelem této vsi. Díval jsem se na ulici rozpalovanou žhnoucím poledním sluncem, do lokálu zaznívala miliony let stará odrhovačka, kterou si hrál kde si venku osamělý cvrček na své rozeschlé housle s jednou strunou a čas od času se ozvalo tlumené zabzučení některé přežrané a díky tomu tak nemohoucí masařky, snažící se dostat z pavoukovy sítě dřív, než si z ní udělá úhledný balíček, určený k večerní svačince. Atmosféra tohoto podivného odpoledne, připomínala začátek filmu „Tenkrát na západě“. Ale v momentě, kdy jsem zcela bezděčně zabloudil svým pohledem k pavoukovi, změnila se na krátký okamžik spíš v hororové scifi. Když jsem totiž svým pohledem, již trochu unaveným z jasné záře zaplavující ulici, zahlédl pavouka, opět se mi do hlavy vetřela myšlenka, že skutečně nejsme jedinými inteligentními bytostmi ve vesmíru. Kdybych totiž toho pavouka zahlédl pouze na ten mizivý okamžik, a pak už bych se nemohl přesvědčit že mne nešálí zrak, byl bych přísahal, že ten pavouk telefonoval mobilním telefonem. Svému šálení zraku a následné bláznivé myšlence jsem se v duchu zasmál, a snad bych se rozesmál i nahlas, nebýt toho, že se opět ozval hospodský.
   Jo jo, bejvávalo.
Pronesl smutně, způsobem, jakoby se právě probudil z nějakého, téměř realisticky prožitého sna.
   Já myslel, že všichni vyspávají, že je všude takovej klid.
Řekl jsem, jakoby mezi původním našim rozhovorem a tímto okamžikem jakéhosi procitnutí, neuplynula poměrně dlouhá doba tíživého mlčení.
   Hospodský na mně pohlédl opět tím svým šibalským pohledem, který už jsem u něj jednou zahlédl, a také teď jsem v jeho očích uviděl tu jiskru, která mu dávala jakýsi mladiství vzhled.
   Jo jo, bejvávalo. Dokonce ještě nedávno. - Tu noc padaly hvězdy.
Řekl, a opět se zasněně zadíval z okna. Ale tentokrát jeho snění trvalo pouhý okamžik. Pak se obrátil opět čelem ke mně, upřeně se mi zahleděl do očí a znovu se nadechl, jakoby chtěl něco říct. Pak se ale opět rozhlédl kolem sebe, jeho pohled se změnil z šibalského na ustrašený a když se přesvědčil že jsme v lokále sami, otočil se opět ke mně, přitáhl si židli blíž a ještě se naklonil přes stůl, jakoby mi chtěl něco pošeptat. Ale právě v momentě když se nadechoval, ozvaly se venku na ulici kroky. Já bych si jich ani asi nevšiml, byl jsem totiž napjatý očekáváním, co tak důvěrného mi chce říct, ale hospodský je zaslechl a okamžitě se opět stáhl spět, jako hlemýžď do své ulity když ucítí nebezpečí.
   Kroky se blížily a my jsme je oba sledovali svým sluchem. Jejich zvuk, jejich pravidelný a svižný rytmus, nás čímsi přitahoval. Musím přiznat, že to bylo fascinující. Oba jsme seděli na svých místech naprosto tiše, a pozorovali jsme jediné otevřené okno, kterým k nám jejich šramotivý zvuk doléhal. Nevím proč jsem byl i já tak napnutý. Neměl jsem, alespoň ještě tehdy, důvod obávat se něčího příchodu, a přesto jsem netrpělivě, ale zároveň s téměř posvátnou úctou očekával příchozího. 
   Nakonec jsme se dočkali. V okně se zjevila hlava muže, asi v mém věku. Již z toho letmého pohledu který mi dopřálo otevřené okno jsem usoudil, že je to jeden ze stálých hostů opuštěné hospody, a v duchu jsem trochu zalitoval, že jakmile vejde, již se o té noci, kdy padaly meteority, nic nedozvím. Ale onen muž prošel kolem okna jako by hospodu ani nevnímal. Lidé, i když nepatří k častým návštěvníkům hospody, jdou-li kolem otevřeného okna nějaké, téměř vždy, ať už úmyslně, nebo bezděčně, nakouknou dovnitř, ale tento muž, zjevně stálý návštěvník podobných zařízení, nenakoukl. Dokonce ani do otevřených dveří ne, pouze se při jejich míjení olízl, tak jak to dělají lidé závislí na alkoholu a nebo žízniví a pokračoval dál svým tempem.
   Napětí povolilo až po zaznění jiného zvuku. Bylo to zavrzání židle. Hospodský se najednou zvedl, a v ten okamžik mi připadal jako „zombie“, a mnohem rychlejší chůzí nežli se až do té doby pohyboval po lokále, přešel k otevřenému oknu. Když ho zavřel, opět se vrátil ke mně, ale nežli si sedl, ještě na okamžik upřel svůj zrak na otevřené dveře. Pak si sedl. Znovu si přitáhl židli blíž ke stolu. Znovu se naklonil až ke mně a znovu, tentokrát však jeho hlas zněl znatelně temněji, pronesl:
   Jo jo, bejvávalo. Tu noc padaly hvězdy.
A pak mi začal vyprávět historku, jakou, navštěvujete-li nějakou vesnickou hospodu pravidelně, nebo patříte-li alespoň k častějším návštěvníkům, již jste také určitě zažili, a to dokonce několikrát. Na jeho historce bylo z počátku podivné pouze to, že mi jí šeptal, jako by se bál, že někdo uslyší, že mi jí vypráví.
   … no a pak se zvedli i voni a šli dom. To sem je viděl naposled. Ještě byli zdraví a veselí. Dokonce si spomínám jak -
V ten moment své vyprávění přerušil, a znovu se kolem sebe rozhlédl, tak jako během svého vyprávění už několikrát.
   Dokonce si spomínám, jak si Karel všiml právě těch padajících hvězd. A ještě si z toho dělal srandu. Říkal že sou jako voči jeho starý, když si večír lehne do postele. Zazářej, a když ho uvidí, tak zhasnou. No a to bylo to poslední -
   Vtom se opět z venku ozvaly kroky. Opět se blížily svižným tempem, ale tentokrát jsme je slyšeli dveřmi. Tentokrát to nebyl muž, ale postarší dáma. Vešla – nebo lépe řečeno, vtrhla do lokálu a hned mně probodla mrazivým pohledem svých očí, téměř skrytých ve spleti hustého obočí. Její nástup na scénu a její zmrazení všeho živého v dosahu jejího pohledu, a jak se mi zdálo, dokonce zmrazení i času, bylo tak překvapivé, že jsem si ani nevšiml, kdy se hospodský zvedl ze židle. Ale ve chvíli kdy jsem si to uvědomil, již zase stál vedle mně se svým smutným pohledem, v ruce držel sklenici od dopité limonády a hlasitě, téměř křičel:
   Tak to bude pět padesát! Jo a na jídlo se holt musíte stavit jinde! To víte, my sme vesnická hospoda, sem na jidlo nikdo nechodí, a na vysedávání v hospodě tady nikdo nemá čas.
   Bylo mi jasné co má hospodský na mysli, a tak jsem zaplatil a odešel.
Při procházení kolem oné „ledové královny“ jsem se otřásl hrůzou. Ale nebylo to kvůli jejímu temnému pohledu, a dokonce ani kvůli jejímu, oproti obočí neméně hustému kníru, ale kvůli strachu jaký z ní očividně měl hospodský mne napadlo, že je jedna z „nich“.   

   Ano teď se konečně mohu vrátit k podstatě tohoto příběhu. Jde opravdu o „ně“. V té krásné a pro mnohé romantické noci plné padajících hvězd, se totiž stalo něco strašného. Něco, o čem mi již hospodský nestačil nic říct. A vlastně ani nemohl, protože ani on sám toho moc neví. On totiž o celé této podivné záležitosti ví pouze to, že velká část stálého osazenstva jeho hospody, té osudné noci již domů nedošla. Většina z nich totiž skončila té noci v nemocnici s těžkými zlomeninami, otřesy mozků a někteří dokonce dodnes trpí psychickými problémy.

   Já jsem se však rozhodl odhalit důvod všeho toho a vnést světlo do této podivné a smutné záležitosti. Dokud jenom unášeli, zkoumali, ale potom opět vraceli lidi zpět na Zem, bylo to ještě snesitelné. Ale přepadat je a mrzačit, to je něco jiného a je třeba tomu udělat konec ještě dříve, nežli se to začne považovat za normální, tak jako je to u nás se všemi nepravostmi.

                                   
                                                                                                                 Pro Laxapress – František „LAXA“ Leixner


                                                                                                                                                                                                 Část 2