Laxapress

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Radar, radar, radar

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Můj příběh začíná, když jsem si jednoho krásného odpoledne vyšel na procházku. Byl opravdu krásný den a tak jsem si ho užíval a myslel jsem pouze na krásné věci. Všichni dobře víme, že v dnešní době je něco podobného téměř nemožné, ale mohu vás ujistit, že mě se to toho krásného dne, skutečně podařilo. - Tedy na krátký okamžik.

Právě když jsem míjel stoly před hospodou, ani jsem v první chvíli nevnímal kamarády, kteří u nich seděli, ale jejich rozhovor jsem nepřeslechl. Nešlo to, jelikož mluvili značně nahlas. Zaposlouchal jsem se tedy do jejich rozhovoru, a přesto, že v poslední době již nesleduji zprávy a dění kolem nás mne moc nezajímá, nakonec jsem přisedl a chvíli poslouchal o čem se baví.

Bavili se o tématu, které momentálně hýbe celou naší společností, a nejen tou, ale dokonce lehce pohupuje stojatými vodami naší, zápachem zahnívající špíny, páchnoucí politiky.

Ano, někteří z vás již tuší - bavili se o americkém radaru protiraketové obrany. Je to tak, radar je snad nejčastěji vyslovované slovo poslední doby u nás. A kromě tragikomických výstupů některých našich politiků, je právě tento radar nejkontroverznějším tématem dnešních dnů.

Již mnoho o něm bylo řečeno, již mnoho o něm bylo napsáno, ale debaty a handrkování o to jestli a kde bude stát, neberou konce. Vláda by ráda vyhověla žádosti amerických přátel a radar postavila, ale občané, v blízkosti jejichž obydlí má stát, jsou resolutně proti.

Není divu.Vždyť to není tak dávno, co se museli potýkat s přítomností jiných spřátelených vojsk a také informace které mají, se blíží více spekulacím bulváru, nežli seriozním informacím, které ke svému rozhodnutí potřebují a které si také bezpochyby zaslouží. A tak zatím co jedni politici statečně mlčí, druzí neustále křičí své dávné zaklínadlo "referendum", kterým se tak rádi zbavují zodpovědnosti, kterou jim občané - voliči - nejen svěřili, ale také je za ni patřičně platí, množí se různé fámy a pověsti o radarech, a také místní referenda, ve kterých, bláhově si myslící obyvatelé, že na jejich názor bude někdo brát zřetel, radar ve své blízkosti odmítají.

Zatím co se moji kamarádi dohadovali a vyměňovali si své názory, já jsem se do jejich hovoru nezapojil, a raději jsem se pokusil ujasnit si své vlastní stanovisko, na tento vskutku ožehavý problém.

Jedno je jisté, chtěli jsme svobodu, tak ji máme. Ale se svobodou také přichází ona, velkou částí lidí včetně velké částí politiků odmítaná,"zodpovědnost". Máme svobodu a tak se již nemůžeme skrývat za nějakého velkého bratra. I když tyto tendence zde jsou opět stejně silné, jako tomu bylo po druhé světové válce, akorát že jsme vyměnili nevlastního velkého bratra z matčiny strany, za nevlastního velkého bratra ze strany otcovy. Ale ani to nás zodpovědnosti nezbavuje. Právě naopak. Teď neseme zodpovědnost nejen za sebe, ale částečně také za našeho nevlastního velkého bratra.

Já osobně si myslím, že radar by jsme v každém případě postavit měli. Když už pro nic jiného, tak alespoň na truc našemu velkému bratru z matčiny strany, který se stále nesmířil s tím, že jsme odmítli jeho bratrskou lásku, a teď neustále dupe ve starých okovaných botách, svýma vratkýma nožičkama.

Je ovšem otázkou, za jakých podmínek. Jak už jsem se zmínil, jedna spřátelená armáda už zde byla. Za jakých podmínek my starší dobře víme. A víme my zda se bude pan Kocáb ochoten vrátit do politiky, aby nám případný problém opět pomohl vyřešit? Zeptal se ho na to někdo? Jestli ne, tak by to měl raději co nejdříve udělat. Protože když ne "on", tak kdo?

Další věc, která lidi jichž se stavba radaru bezprostředně týká, je údajné záření. Protože zatím nikdo z kompetentních a do celé věci zainteresovaných lidí nepřišel s jasným vysvětlením a vnesením opravdového, jasného světla do tohoto problému, řídí se lidé většinou tvrzeními pamětníků, kteří kdysi zamlada, nebo alespoň za předešlého režimu, s podobnými zařízeními přišli do styku, ale kteří jim zapomínají říct, a vlastně my všichni tak nějak zapomínáme na to, že tyto technologie nebyly svojí konstrukcí o mnoho vzdáleny od těch prvních, které se používaly v období druhé světové války, a že od té doby tyto technologie učinily obrovský skok kupředu.

Při tomto zamyšlení jsem se dostal trochu jinam, jako by do sféry, která s tím nesouvisí, ale to již posuďte sami.

Lidé se bojí jeho záření. Ale co antény mobilních operátorů? Radiové vysílače? Televizní vysílače? To jsou přece také zářiče? A těch se nebojí?

Možná že ano, ale nedovedou si život bez nich představit. A když se rozhlédnete co jich kolem nás je, a další přibývají. Za chvíli u nás nebude kopce, na kterém by nějaká ta anténa, nebo vysílač nestál. Toho by jsme se měli bát, ne radaru.

Nebo například fotbal! Fenomén moderní doby! To snad není zářič? Copak nikdo nevidí jak svojí září přitahuje ty nebožáky, Radar1

kteří ho konzumují v nadměrném množství, ničí klidné rodinné soužití mnoha lidí, ničí občanské soužití mnoha lidí, ničí lidi jako takové?

Nebylo by krásné, kdyby mohli v jedné hospodě sedět lidé různých názorů, s různými koníčky a pěkně se spolu bavit?
Ano, ono to funguje, ale jakmile hospodu zaplaví ono neviditelné záření, které vyzařuje to podivné, a jak se správně říká, i když to většina lidí bere pouze jako žert,"nesmyslné Kožené slunce", okamžitě se tito přátelé mění v zarputilé nepřátele, a po vzoru hrdinů z romantických románů z období "Války růží", se mění na zelené, žluté, červené, ale také sešívané a podobně. A hned na to, začíná válka na život a na smrt. Na první pohled normální lidé, ale ve skutečnosti skrz na skrz prolezlí nemocí z ozáření "Koženým sluncem". Nejsme snad stále častěji svědky bitek mladých lidí, kteří trpí daleko více nemocí z ozáření, nežli jejich otcové, pro to že se narodili mužům již takto postiženým, a nebo proto, že bylí novou dobou od mala tak hýčkáni, že jsou daleko méně vůči podobným nemocem odolní.

Dalším podobným zářičem je například alkohol.

Alkohol je, jak se říká, metla lidstva. A i přesto jsme svědky, řekl bych podivného, ale zároveň celkem běžného jevu. Čím více se proti němu brojí, čím více se přijímá opatření na jeho omezení, tím víc a tím mladší děti ho konzumují s náruživostí starých hospodských mazáků. A protestuje snad někdo? Sepisují se petice? Vypisují se referenda? Ne - nic se neděje, jelikož popíjení piva a fotbal, jsou našimi národními tradicemi, a ti mladí s tím někdy prostě začít musí. Vždyť jsou to přece budoucí nositelé našich tradic.

Teď si asi mnozí z vás řeknou, že jsem nějaký starý morous, který by nejraději všechno zakázal. Ale mohu vás ujistit, že nejsem. Právě naopak. Jsem člověk bdělý tradic, a zakazování pití alkoholu a nebo dokonce hraní fotbalu, jsem dalek. Nejsem politik! Ale chci jenom říci, že různých zářičů, a daleko nebezpečnějších věcí, nežli je radar, kolem sebe máme spoustu, ale z různých důvodů nám to prostě "jakoby" nevadí.

Zatím co mojí kamarádi hlučně a zaujatě debatovali, a já jsem se oddával svým vlastním myšlenkám, nikdo z nás si nevšiml postavy stojící hned vedle nás. Postava patřila našemu starostovi. Tedy nejen postava, ale vlastně tam stál celý starosta. Tedy zatím co my jsme se věnovali svým věcem, poctil nás svojí návštěvou náš starosta a tiše, aniž by jsme si ho všimli, poslouchal hovor u našeho stolu.

Po krátké chvíli ale promluvil, a vytrhl nás tak z našich věcí.

Co kdyby sme si nějakej radar postavili taky?

Jeho prohlášení nás pobavilo, ale to jsme ještě netušili, že mluví smrtelně vážně. O tom nás přesvědčil svojí kamennou tváří, bez sebemenšího náznaku úsměvu.

Všichni jsme dobře věděli, že náš starosta si nepotrpí na dlouhé řeči, že je to muž činů. Také od té doby co u nás starostuje, se dějí věci. O tom bych vám mohl vyprávět. Ale to není předmětem tohoto povídání.

Takže právě díky vědomí, že náš starosta nikdy moc nemluví do větru, naše úsměvy rychle povadly, a když si starosta se stále vážnou tváří přisedl na volnou židli, zmizely úplně. Od té doby šlo již vše v jeho režii.
Já jsem ani moc neposlouchal co vlastně říká. Myšlenka, že budeme mít vlastní radar mne nadchla na tolik, že jsem se okamžitě vrátil do své mysli a začal jsem nad celou věcí přemýšlet sám.

Zde si dovolím podotknout, že jsem schopen vlastních názorů, a jsem na to patřičně hrdý.

A tak od té chvíle, oficiální přípravy stavby vedl starosta, a já jsem se zabýval svými představami a věnoval jsem se svým vlastním vizím, jak by náš budoucí radar měl vypadat a kde by měl stát. Přiznám se, že ani nevím, jak a kdy jsem od stolu s našimi architekty samouky odešel.

Doma jsem hned pustil počítač, a své představy jsem do něj naťukal.

První varianta, která mne napadla, byl plovoucí radar na některém z našich rybníků. Jsou na katastru naší obce a tak by odpadlo dohadování se sousedy, jestli ho tam smíme umístit. Problém však byl, vybrat ten pravý.

Hasičskou nádrž ležící za školou jsem vyloučil jako první. Nejen že by se to mnohým rodičům určitě nelíbilo, a to i přes to, že děti by podobnou atrakci hned za školou uvítaly. Ale asi by měli výhrady, hlavně rodiče dětí z přespolí, kteří nezastávají tak pokrokové názory jako my. Ale to bylo vedlejší, jelikož postavit něco, „cokoli“, na nádrži určené k čerpání vody pro hasební účely v případě požáru, by nám stejně nikdo nedovolil.

Druhá varianta nebyla o moc lepší. Několik stovek metrů od požární nádrže, je druhá nádrž. K jakému účelu byla vybudována dodnes nevím. Jako rezervní požární nádrž jistě ne. I když možná k tomuto účelu původně sloužila, jenomže traktoristé místního JZD, v jehož bezprostředním sousedství se nachází, neodolali a začali si u ní mýt své stroje. Pokut ale nebyla zbudována právě k tomuto účelu. To víte, byla postavena za předešlého režimu a „bývalí“ komunisté a ekologie, to nikdy nešlo dohromady. Ale ať už byla zbudována k jakému chtěla účelu, již v dobách mého dětství byla její voda k hašení nepoužitelná, jelikož díky velké koncentraci nafty a různých olejů, by se naši hasiči rázem proměnili v „paliče“.

Když jsem zamítl také prťavoučký rybníček v části obce zvané Městečko, zbyly mi ještě dva, které by se k tomuto účelu dalo využít – Návesní rybník, zvaný Mlejňák a Nový rybník, zvaný Strhánka.

Mlejňák je největší a poskytoval by tak plovoucímu radaru manévrovací prostor, v případě nepřátelského útoku. Jeho hráz dokonce leží mimo obydlenou oblast, takže by případní šťouralové namohli namítat, že radar má být umístěn mimo obytnou oblast. Bohužel je to jediná jeho část, která leží takto mimo obydlenou oblast. Plocha tohoto rybníku je totiž domy přímo obklopena.

Takže mi nakonec zbyla pouze jedna jediná varianta – Strhánka. Tato varianta byla opravdu jediná možná, chtěli-li jsme si postavit plovoucí radar. Tento rybníček je zcela mimo obydlenou část obce, pouze jeho hráz sousedí s našim sportovním areálem. Ale pouze sousedí! To by jistě nikomu nevadilo. Vždyť dědové těch současných našich sportovců, kteří na zdejším fotbalovém hřišti proháněli merunu, jistě snili o tom, jak reprezentují naši vlast a naši vesnici na mistrovství v kopané, a jistě by byli hrdí, prohánět se se lvíčkem na prsou po mistrovském trávníku. A jejich vnukové mají jistě stejné ambice. Tak proč by nebyli hrdí na to, že jim hned za hřištěm plave protiraketový radar, který chrání nejen naši ves, naši vlast, ale s úctou a nadějí k němu vzhlížejí také mnohé národy naši stařičké Evropy. Nehledě k tomu, že by se jim určitě také zvedala návštěvnost jejich mistrovských zápasů.

V tuto chvíli jsem byl spokojen. Místo pro umístění radaru jsem měl. Teď již zbývalo pouze najít nějaké podrobnější informace o podobném zařízení, pomocí fotomontáže vytvořit náhled, jak to zde v budoucnu bude vypadat, a celý projekt předat obecní radě k posouzení.

Díky moderní době nejsou informace problémem. Dnes již v každé domácnosti, tedy alespoň v tak moderní jako je ta naše, mají internet. Jak se říká „komunikační dálnici“. Zde naleznete vše. Tedy téměř vše, podaří-li se vám prokousat se se zdravím rozumem nánosem balastu, který je na snad každé klíčové slovo nabalen. V tomto případě jsem měl opravdu štěstí – dá-li se to tak v mém případě říci. Zadal jsem do vyhledávače slovo „radar“ a již se na mne hrnuly stovky odkazů s tímto slovem ukrytým někde ve svých textech nebo přímo v názvech článků, diskusí, reportáží a podobně. Mně však stačilo kliknout pouze na několik. Hned z prvního opravdu seriózního, kde byly také fotografie radarů, a to i těch které mne v této chvíli zajímaly nejvíce, tedy plovoucích, mi bylo jasné, že tato varianta se jeví poněkud nešťastná. Na náš malý rybníček, loužičku, ve které když se koupou tři dospělí lidé současně, děti musí být na břehu, jelikož se tam nevejdou, by se stěží vešla kopule radaru, natož pontonová část s prostorem pro technologické vybavení a přistávací plochou pro vrtulníky. Natož potom celá nosná loď.

Byl jsem zklamán. Nevěřícně jsem zíral na fotografie a nemohl jsem uvěřit, že zatím co my jsme si dělávali legraci z Rusů, že dělají všechno „balšóje“, Američané za nimi v tomto směru do dnes nijak nepokulhávají. Jediné řešení by bylo požádat o nějakou lepší, „menší“, technologii Japonce. A nebo počkat, až naši vědci a inženýři, vymyslí nějakou plovoucí variantu “Věry“, hodící se pro tento účel. Ale tolik času my nemáme.

Ve svém zklamání jsem bloudil myslí po hladině Strhánky, a musím přiznat, že jsem již téměř rezignoval, když v tom jsem svým vnitřním zrakem ulpěl na hoře Mařence. Tedy opravdu jen svým vnitřním zrakem, jelikož nejenže jsem v tu dobu seděl doma u počítače, sice u okna, ale u okna situovaného téměř na opačnou stranu než na kterou je situována naše místní hora, ale také proto, že největší kopec Třebíčska není za horizontem polí, rozprostírajících se od cesty vedoucí kolem Strhánky až k obzoru, vůbec vidět.

Ano, to je to pravé místo na umístění našeho radaru!

Řekl jsem si v duchu a mé nadšení pro tuto záležitost se opět vrátilo. Ihned jsem vzal fotoaparát a vyběhl jsem ven, abych místo patřičně zdokumentoval. Jen co jsem našel místo, odkud je hora Mařenka dobře vidět, udělal jsem snímek a již jsem opět spěchal k počítači, abych na její vrchol umístil „náš“ radar. Sám jsem již na vrcholu byl. Tedy ne na vrcholu Mařenky, ale, teď myslím hory Mařenky, ale, vlastně na hoře na hoře Mařence jsem již také samozřejmě byl a ne jednou, ale teď mám na mysli, že jsem byl na vrcholu blaha z toho, že jsem nezklamal, a přece jenom jsem našel vhodné místo pro umístění naší budoucí chlouby.

Hora Mařenka je pro tento účel bezpochyby jedinečná a ta pravá. K tomuto tvrzení mám hned několik důvodů.

Jedním z nich je již zmiňovaný fakt, že je to nejvyšší hora na Třebíčsku. Nebude tak radaru stínit žádný jiný kopec a ani jiná překážka. Dokonce i antény různých komunikačních společností jsou níže, a tak ani jejich signál nebude rušit náš radar v jeho bohulibé práci. Bylo by hloupé kdyby v okamžiku, kdy by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety, najednou začal přijímat signál některé z našich televizních společností a nebo by obsluha radaru byla nucena "nechtěně" vyslechnout obscénní hovor, nějakého člověka se svojí milenkou, a nebo dokonce hovor na některé z nechvalně známých, takzvaných erotických linek. To zde jistě nehrozí.

Další důvod je ten, že zde má být postavena tak nebo tak rozhledna. Radar bude jistě daleko přitažlivější atrakcí, a možná by se dalo dospět ke kompromisu, a já jsem přesvědčený že by to nebyl problém, jelikož radar bude „náš“ a ne americký, že by se nahoře nad kopulí zbudovala malá vyhlídková plošinka a pro ty, kteří trpí závratěmi a pro tělesně postižené, by se zde umístil kamerový systém, který by snímal rozhled po okolí a promítal by ho v návštěvní místnosti na velkoplošnou obrazovku a nebo ještě lépe, do návštěvní místnosti by jsme nainstalovali velkoplošné zaoblené plátno, takže by si návštěvníci připadali, jakoby stáli nahoře na vyhlídkové plošině.

Další a trochu prozaický důvod je ten, že hora se jmenuje po dívce, která byla kdysi dávno nedaleko ní zavražděna dosud neznámým pachatelem. A radar má právě obranný účel. Má nás a ostatní obyvatelstvo Evropy, chránit před násilím, zatím pouze potencionálních a tedy zatím rovněž neznámých pachatelů.
Samozřejmě neméně podstatný důvod je ten, že hora Mařenka se nenachází v obydlené oblasti, ale právě naopak, je umístěna daleko mimo ně. Jakoby již naši moudří předci věděli, že se k podobnému účelu jednou bude hodit, a na rozdíl od dnešních stavitelů, kteří staví svá obydlí na těch nejnemožnějších místech, oni postavili své domovy dál od hory.
Druhý den jsem opět vyšel „jakoby“ na procházku, doufaje že někde potkám starostu, abych mu mohl předat CDčko se svým návrhem. Nikde jsem ho však nepotkal a tak jsem se opět vrátil domů a ještě jsem si celý návrh znovu prohlédl, zda jsem neopomenul nějakou maličkost.
Jednu jsem opravdu našel. Byla to obvyklá věc, tady nic výjimečného, ale velice důležitá – peníze. Za celou dobu plánování jsem ani na okamžik nepomyslel na to, kolik to bude stát a kde na to vezmeme. Při úvahách o financování mého projektu jsem postupně, jak se mi zdálo stále pravděpodobnější, že peněz bude málo, slevoval ze svých nároků. A tak nejdříve z mého projektu zmizelo velkoplošné plátno, pak také velkoplošná obrazovka, nakonec došlo i na návštěvní místnost a opravdu jenom nerad jsem se zbavoval vyhlídkové plošiny. Ale kamerového systému jsem se nevzdal. Ten mohl sloužit zároveň jako bezpečnostní systém. A dokonce jsem pro něj nalezl také možnost financování. Obrázky z bezpečnostních, „vyhlídkových“, kamer, by jsme umístili na web a financování projektu by mohla zajistit nějaká nadace, nebo přímo stát, jelikož by to byla vlastně služba pro tělesně postižené, kteří se na horu nemohou podívat sami, jelikož by se musili vyšplhat na vrchol kopule radaru po žebříku určeným k provozním a servisním účelům.

Tento problém jsem tedy rovněž zdárně vyřešil, a tak už zbývalo pouze předat celý projekt obecní radě ke schválení. S dalšími penězi jsem si přestal dělat starosti ihned po té, co jsem si uvědomil, že s nápadem přišel starosta a tak on peníze na financování takového projektu již určitě zajištěny má.
Nakonec jsem se přece jen dočkal. Přišel den „D“, tedy „můj den“. Alespoň ve chvíli kdy jsem se dozvěděl, že se máme v hojném počtu dostavit do sportovního areálu za účelem jakési, blíže neurčené činnosti. Jako zdatnému reportérovi mi bylo hned jasné, o co jde. Vyzbrojil jsem se tedy svojí fotografickou technikou, aby mi ani jediný důležitý okamžik tohoto velkého dne neunikl a vyrazil jsem vstříc své, v tu dobu stále ještě domnělé slávě.
Cestou mi ovšem vrtalo hlavou, proč se scházíme ve sportovním areálu a ne rovnou na hoře na Mařence. Napadlo mne rovněž, že nějaký bláhový naivka si podal konkurenční návrh, a chce zrealizovat plovoucí radar na Strhánce, který jsem já již z uvedených důvodů zamítl.
Další domněnka byla to, že v naší vsi bydlí mnoho lidí kteří se zde nenarodili, ale přistěhovali se sem a na horu Mařenku prostě natrefí. Potěšilo mne tedy, že náš starosta má vše promyšlené do posledního detailu. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem dorazil na seřadiště a zjistil, že vše je jinak.
Starosta vůbec neměl v úmyslu postavit radar podle mého návrhu. On měl plán svůj vlastní. Musím přiznat že levnější, ale také mnohem rafinovanější. Jeho projekt totiž nebyl založen na drahých a složitých technologiích, nýbrž na psychologii. Využíval totiž dvou lidských vlastností: zvědavosti a blbosti.
Pracovně jsem ho nazval „PARS-1 Psýché“.
PARS – jako Předínský Antiraketový Radarový Systém. 1 – proto, že je první svého druhu. Psýché - proto, že je založen na psychologii.

Nebudu zde zacházet do podrobností stavby, ani blýskat znalostmi použitých technik a materiálů, ale musím zdůraznit, že jeho plán byl opravdu lepší než ten můj a radar okamžitě po postavení začal fungovat. A co víc, i přesto že jeho stavba započala v pozdním odpoledni, dalo by se dokonce říci přímo v podvečer, jeho zprovoznění bylo ukončeno ještě dlouho před setměním téhož dne. A zde musím konstatovat, že se nám opravdu povedl. Zářil do dálky a svojí mohutností a ztepilostí uchvacoval nově příchozí zvědavce, již z velké dálky.
Václav Klauz se kdysi podivil, když přijel na nějaké utajované jednání, co tam na něj čekalo novinářů. Je opravdu s podivem, jak se o všem moji kolegové rychle dozví a jak rychle dokáží reagovat. To já se kolikrát dozvím o tom co se u nás ve vsi děje teprve tehdy, až je po všem. Také v tomto případě mne jejich informovanost překvapila. Ale na druhou stranu, díky jejich pohotovosti a informovanosti, vám teď mohu předložit ukázky toho, jak někteří z politiků reagovali bezprostředně po té, co se o našem radaru dozvěděli.

Musím přiznat, že mne překvapilo jakési podivné nereagování těch, kteří k tomu mají nejvíce co říci. Ti, kteří mají na naši politiku největší vliv, neřku-li, ti, kteří fakticky řídí naše životy, ti kteří udávají směr i rychlost odchodu našich občanských svobod a mohou tedy rozhodnout rovněž o bytí a nebo nebytí našeho radaru. Jejich mlčení mi bylo podezřelé. Připadali mi jako policisté, kteří se místo toho, aby si někde stoupli tak aby byli vidět a působili tak preventivně na potencionální hříšníky, raději se schovávají a číhají na provinilce, aby jim mohli udělit patřičnou pokutu. Jsou prostě placeni ze státního rozpočtu a tak když chtějí víc peněz, musí se také postarat o jeho naplnění.

Evropští politici mi v tomto případě připadali podobně. Nic na naši aktivitu neříkali, a jen mlčky čekali, až radar postavíme, porušíme nějaké ujednání, nějaké předpisy o jejichž existenci možná ani nevíme, aby nám pak mohli uštědřit tučnou pokutičku a na základě vyšších Paroubek3

příjmů rozpočtu Unie si pak mohli zvednout i své příjmy a nebo alespoň výdaje.

Nakonec mne však napadlo, že z toho co by z nás dostali, by nejspíš nezbohatli, a tak ke svému mlčení musí mít důvod zcela jiný. I na ten jsem nakonec přece jen přišel. Tím důvodem je se vší pravděpodobností, jejich zaneprázdněnost.

Vezměte si co práce mají jen s přijetím euroústavy! A přiznejme si otevřeně, k problémům s Ústavou jsme nemalou měrou přispěli i my. Tedy myslím naše politiky.

Dalším problémem mohou být hospody a restaurační zařízení vůbec. Vždyť kolik jim to dalo práce, zakázat kouření v restauracích a ještě v tomto případě není všem dnům konec. Ještě je stále dost „problematických“ zemí, které se takovému zákazu brání a již je zde problém další. Bush2

Máme sice jednotné normy na záchodové mísy, na záchodcích musí být umístěny sušáky na ruce a nebo alespoň jednorázové papírové utěrky, ale co rohože na čištění podrážek. To je problém o kterém se mnohým z vás ani nezdá. Vždyť musí rozhodnout zda má být umístěna uvnitř a nebo vně restaurace. Musí také jasně říci, mají li si návštěvníci těchto zařízení čistit obuv při příchodu a nebo při odchodu. Také materiál je důležitý. Jak často se taková rohož má čistit a zda ji stačí pouze vyprášit a nebo je ji potřeba vyprat. Nebo dokonce, jestli by nebylo lépe používat rohože jednorázové, stejně tak jako utěrky.Také rozměry nejsou zanedbatelnou položkou v této problematice. Někdo má nohy větší a někdo menší. Do restaurací chodí také děti, a jak jsem již výše naznačil, ne vždy v doprovodu rodičů. Také vchodové dveře nemají všechna restaurační zařízení stejně velká. A takhle bychom mohli pokračovat stále dál.

A v neposlední řadě je zde fakt, že tento problém je třeba vyřešit ještě před přijetím euroústavy. Vždyť si představte, že by náš budoucí, vážený a ctěný, již za svého života zajisté blahořečený „On“, z nějakého důvodu zavítal do malé začouzené vesnické hospody, kde začínal svoji politickou kariéru, a musil přejít rohož, o kterou si právě bezprostředně před ním očistil své od hnoje zasviněné holiny, nějaký zaměstnanec místního zemědělského družstva.

Omlouvám se. Již nežijeme v padesátých létech a tak o svých nejvyšších velectěných představitelích nemusíme mluvit jako o „Oněch“, ale můžeme je nazývat pravými jmény. Myslel jsem tedy našeho budoucího „europresidenta“.
Já vím, kdy by si nějaký politik a ještě k tomu v tak vysokém postu vzpoměl na to odkud přišel, bylo by to považované za zázrak a „Tento politik“ by nebyl ještě zaživa blahořečen, ale rovnou prohlášen za svatého. Ale berte to tak, že dokonce i náš budoucí a již dnes všemi ctěný europresident, také musí mít ve své přepychové eurorezidenci nějakou tu eurorohož, jelikož je to přecejen úřad a jak by to vypadalo, kdyby se náš ctěný budoucí europresident vrátil z nějaké důležité mezinárodní pochůzky, a na eurochodníku, jistě zbudovaném dle nejnovějších euronorem předepsaných pro chodníky na veřejných prostranstvích, šlápl do nečistoty, kterou zde zanechal jeho psík, kterého zde za jeho nepřítomnosti venčila jeho ctěná sekretářka a on si neměl před vstupem do své eurorezidence o co opucovat boty. To je prostě problém, proti kterému je nějaký vesnický radar protiraketové obrany pouhou prkotinou. S tím se prostě musíme my prostí vesničané, neznalí velkého světa smířit.
Naopak mne vůbec nepřekvapilo dosti výmluvné gesto pana Putina. A že jsme "jedničky", nám svým gestem jistě nenaznačoval. Ovšem zajímalo by mne, co si v tu chvíli mysl pan Bush, který naši iniciativu ještě nedlouho před tím, tak radostně vítal.

Co si pan Bush myslel, to se již asi nedozvíme. Jak už to tak bývá, při velkých věcech se čas od času vloudí nějaká ta chybička a tak také při naší iniciativě k něčemu podobnému, bohužel musím konstatovat tragickému omylu došlo.

O našem radaru samozřejmě nevěděl pouze pan Bush, a už vůbec se o něm nedozvěděl od novinářů. Američtí zpravodajci rozjařeni tím, že se jim podařilo zase jednou něco odhalit dříve než novinářům, byli potěšeni nadšením svého presidenta do té míry, že se stalo to, co se, jak později řekl náš pan president, dalo čekat.

Náš nový radar, umně maskovaný jako mája, zaujal pilota malého letadla přelétávajícího nad naší vsí. V ten okamžik náš radar, pro některé skeptiky zcela nečekaně, ale Radar3-3

zcela perfektně zapůsobil. Vyvolal totiž v pilotovi takovou zvědavost, že se rozhodl udělat malý okruh, aby si máju dobře prohlédl. Jenomže netušil, a my také ne, že ho sledují američtí zpravodajci. Netrvalo dlouho, vlastně nestačil ani dokončit svůj vyhlídkový okruh a dostihla ho obraná raketa. Následky si můžete domyslet. Fotografie jsem raději zničil, abych se nedostal do problémů a také proto, že byly tak strašné, tedy to co bylo na nich, že bych si je stejně nedovolil zveřejnit.

Odkud byla raketa vystřelena, když raketová základna v Polsku ještě nestojí, a jak to tak vypadá, bude stát jen v případě, že si jí nějaká obec nebo město postaví svépomocí tak jako my, je mi do dnes záhadou.

To co se dělo dál, se dalo předpokládat stejně, tak jako reakce našich politiků. Proto vám také jejich reakce nepředložím, tedy až na jednu, - reakci našeho presidenta. I přesto že byl právě služebně velice zaneprázdněn, byl Klauz2-2

velice sdílný a rád mi na moji otázku odpověděl.

Nevím zda to byla právě reakce pana presidenta, ale faktem je, že věci dostali rychlý spád. Brzy na to nám tlumočili vysocí vojenští představitelé prostřednictvím mluvčího ministerstva obrany, že radar musí pryč. Jejich rozhodnutí nás sice nijak nezaskočilo, protože po té tragedii, za kterou jsme ovšem nemohli, se to dalo čekat, ale i přesto nám ho bylo líto.

Radar nám tedy dlouho nevydržel, ale mne stále trápí otázka „proč“. Vždyť to byla tak skvělá technologie a fungovala bezvadně. To co se stalo, se v běžných případech označuje jako „selhání lidského faktoru“, za to náš radar nemohl. A nebylo by to krásné, kdyby si v každé vsi takový radar postavili? Proti takovému radaru by jistě nikdo nic nenamítal a v některých větších vsích a ve městech by jich měli dokonce několik. A když by je chtěl nepřítel zničit? Brzy by si vystřílel patrony a zase by byl na čas klid. A kdyby polští křesťanští národovci zahrnuli naše společné nepřátele svojí bezmeznou křesťanskou láskou, tak jako jí zahrnují své spoluobčany, teď mám na mysli především Gaje, tak už by jsme se nemuseli bát vůbec ničeho.

Jak jsem tak stál nad troskami naší chlouby, najednou mi pročísl moji bujnou kštici vítr, a jakoby mi vnesl do mysli svěžest nové aviváže. Napadlo mne, že když nemůžeme mít radar, co kdybychom si postavili větrnou elektrárnu.

Se svým nápadem jsem se ihned svěřil ostatním. Nastalé ticho čpící nedůvěrou v nový projekt prolomil starosta. Nejdříve jenom tak něco zamumlal, jakoby přemýšlel nahlas a pak, již srozumitelně řekl, že jedna nestačí, ale že jich musí být alespoň deset, jako budou mít v Pavlově. Ostatní při jeho slovech pohlédli na své, od stavby radaru ještě rozedrané ruce, pak věnovali jeden ne zrovna přívětivý pohled mně, a nakonec s hlasitým zborovým povzdechem pohlédli na trosky radaru.
Avšak starosta jim nevěnoval pozornost. Nahlas odtušil příkaz abychom uklidili vercajk a oznámil nám, že se vrací do kanceláře promyslet podrobnosti.
Sebrali jsme tedy vercajk a šli jsme také. Ostatní šli do hospody spláchnout žal, ale já jsem šel domů. Měl jsem hlavu plnou nových otázek, ohledně naších plánů. Přemýšlel jsem, jestli na stavbu elektráren dostaneme povolení. Kde vezmeme peníze? Pomůže nám stále mlčící Evropská unie? A bude se s námi, po fiasku s radarem, ještě vůbec někdo bavit? A co na to vojáci?!
Tyto a podobné otázky se mi honily hlavou ještě když jsem šel spát. Také mne trápilo, co o nových plánech říkají kamarádi, kteří to právě asi nejspíš probírají v hospodě. Bylo toho opravdu mnoho, co všechno jsem měl na srdci, a tak vlastně ani nevím, jak mi přišla v takovém rozpoložení na mysl báseň, se kterou na rtech jsem nakonec usínal.

Prázdné sudy dosyčely

Židle na stolech se ježí

Půllitry už necinkají

Pojďme domů

Tady už nám hovno dají

Pro LAXA press napsal, dlouholetý nestraník, filosof, nezávislý myslitel, fotograf a zarputilý reportér, František"LAXA" Leixner.