Robert se probudil a usmál se. Dneska je den „D“ - jeho den. Odedneška je dospělý. Už nebude muset poslouchat vychovatelky, nebude odkázaný na dětský domov ve kterém strávil většinu svého života. Konečně bude volný a bude moci žít podle svých představ.

   Na chodbě zaslechl podivný ruch. Chvíli tiše poslouchal a najednou ho napadlo, podívat se na hodiny.

   „Sakra!“ tiše zaklel a vyskočil z postele.

Zaspal!

  „Ale jak je to možný?! Za celou dobu co žiju v domově se mi to ještě nestalo. A zrovna dneska zaspím. Zrovna dneska, když mám takovej velkej den.“ tiše si ztěžoval, zatím co poskakoval po pokoji na jedné noze a snažil si obléknout kalhoty. Najednou padl na postel a hlasitě se rozesmál.

  „Já blbnu. Vždyť je sobota, to stáváme pozdějc. Ať už sem odsud, pak si budu moct stávat i v sobotu kdy budu chtít. Ještě že už to bude. Dneska je mi osmnáct a tak tady končím. To je paráda. Konečně, ko – neč -ně!“ Zasnil se na chvíli.

   Ale dlouho mu to snění nevydrželo. Brzo si znovu uvědomil že je ještě stále v domově a musí vstávat. Rychle si dooblékl kalhoty, natáhl si tričko, skočil do pan­toflí a vyběhl z pokoje. Zaběhl do koupelny, trochu si opláchl obličej a spěchal do jídelny. Všichni už tam byli. Někteří z kamarádu se na něj posměšně šklebili.

  „Nějak nám stárneš!“ zavolal jeden z nich a rozesmál tak celou jídelnu. Robert jen mávl rukou a pustil se do jídla. „Já tady odsud brzo vypadnu, ale ty tady budeš smrdět ještě dlouho.“ řekl si v duchu a s labužnickou rozkoší si vychutnával snídani.  

   Zbytek dne už proběhl jako normálně. Ale Robert měl pořád pocit, že něco není v pořádku. Vrtalo mu hlavou, že přesto že má osmnácté narozeniny, všichni se chovají jako by se nic nedělo.

  „Že by zapomněli? Ale ta poznámka že stárnu, to přece neřekl jen tak? A nebo že by se naštvali kvůli tomu, že jim říkám že se těším až odsud vypadnu?“ Takové otázky se celý den honili Robertovi hlavou, ale i přesto si ten den užíval.

   Když se přiblížil oběd, všichni jako obvykle spěchali do jídelny, jen Robert se šoural pomalu a bez zájmu. Teprve teď na něj dopadl strach z narozenin bez oslavy. Až do dnes se slavili každé narozeniny a přípravami na oslavu žil celý domov. Ale dneska je klid, nic se neděje.

  Robert vešel se svěšenou hlavou do jídelny a přitom co spatřil se mu málem za­stavilo srdce. Jídelna byla slavnostně vyzdobena, na stolech byly samé pochoutky a všichni obyvatelé domova se na překvapeného Roberta smáli. Při tom pohledu Robertovi hrkly slzy do očí.

  Poté co se vzpamatoval z překvapení si utřel slzy do trička a zčervenalý rozpaky se přišoural na své místo v čele jídelny.

   Ředitelka domova stoupla, zatleskáním si zjednala ticho a začala mluvit.

„Milý Roberte. Dnes si dosáhl osmnácti let a to je věk, kterého jsi se nemohl do­čkat. Už dlouho jsi nám dával najevo, že se ti s námi nelíbí a že chceš pryč. Ale my jsme ti i přesto uspořádali tuto krásnou oslavu tvých narozenin. Prožil jsi tu s námi skoro celý život a já si myslím, že to krásné co jsi zde prožil převažuje nad tím, co tě vede k tomu, že už chceš být od nás co nejdále. Já myslím že budu mluvit za všechny když řeknu, že jsme tě vždy měli a stále máme rádi. A  abych to zbytečně

Svátky mrtvých