Chtěl bych vám vyprávět příběh, který jste určitě ještě neslyšeli. A pokut se vám bude zdát že ano, jde o podobnost čistě náhodnou. Jde o chlapce, jehož jméno ani já neznám. Ale pro nás to může být, třeba Tonik Karpíšek. Nevím ani kde žil a tak nebudu uvádět ani jméno vesnice kam jezdil do školy.

*****

  Tonik se narodil v jedné malebné české vesničce. Když se narodil, tatínek u toho bohužel, jak už to bývá v naších krajích zvykem, nebyl. Pracoval v zemědělském družstvu a tak byl od božího rána až do večera v práci.

   Toho krásného jarního, ke zrodu nového života jako stvořeného dne, tatínek projížděl vesnicí, když zahlédl že u jeho domku je nějaký frmol. Rychle zastavil a vyskočil ven z traktoru. Právě v tu chvíli běžela do domu sousedka, zdravotní sestra v důchodu, a několik dalších lidí nakukovalo do dvora. Když se tatínek pro­díral skrumáží, jedna z přítomných sousedek na něj křikla.

  Tondo to je dost že deš! Manželka ti rodí a ty se zatím někde flákáš!

 Tatínek přidal do kroku, ale ve dveřích se srazil s dědem Karpíškem. Toho totiž před sebou tlačila babka Karpíšková. Když zahlédla tatínka, tak hned spustila:

  Chlapi ven, tady nejste k ničemu! Jen by ste se tady motali!

 A vystrčila oba Karpíšky ze dveří.

   Tatínek zůstal stát na dvorku celý vyjevený a nevěděl co má dělat. Zato děda, veterán tří úspěšných porodů si věděl rady hned. Chytl tatínka za límec a zatáhl ho do své truhlářské dílny. Odněkud, bůh ví odkud, vytáhl malý klíček a odemkl plechovou skříňku s nápisem BARVY, LAKY, LAZŮRY. Sáhl dovnitř a vyndal jednu z lahví, označenou jako LÍH. Pak vyndal ze dveří skříňky dvě skleničky, při­mhouřenýma očima prohlédl jejich obsah a prudkým fouknutím z nich vyfoukl prach. Když postavil obě skleničky na ponk, odšpuntoval láhev a její obsah do nich nalil. Při pohledu na zkoprnělého tatínka jen zakroutil hlavou.

  Co koukáš jak včerejší štěně? Vem sklenku a pij, ty prvorodiči!

Tatínek poslechl svého rodiče, vzal sklenku a kopl její obsah do sebe.

  Ta píše, co?

Tatínek se zatřepal, z očí mu vyhrkly slzy a zalapal po dechu. Když se trochu zklidnil, přistrčil sklenku dědovi Karpíškovi a kývl na něj hlavou.

  Tak proto ty pokaždý když říkáš že si deš naředit barvu, zůstáváš v dílně až  do noci a vracíš se až všichni spíme.

  Děda se zasmál a nalil.

Když už pili asi čtvrtou skleničku, vyšla z domu bývalá sestřička a volala.

  Je to kluk! Jak to tak vypadá, tak Karpíšci po přeslici nevymřou!

Děda s taťkem  se na sebe hrdě podívali a skoro jakoby se domluvili, pronesli.

  Jó to se hold musí umět.

Přiťukli si skleničkami a kopli do sebe další z mnoha dobrot toho dne. Při tom

přiťukávání a do nebe vychvalování rodu Karpíšků si ani nevšimli sanitky odváže­jící prvorodičku a novorozeného pokračovatele rodu a ani že se na dvorku roz­hostilo ticho. Sousedky a další čumilové se rozešli domů a nebo po vsi, aby pře­dali dál správu o narození nového obyvatele jejich malebné vesničky.

   Tichou oslavu narušilo až zaburácení hlasu ozývajícího se po dvorku, jako hlas z

Takový hodný chlapec