Ticho v malé místnosti narušovalo pouze šustění stránek knihy, ve které si listovala malá dívka sedící na židli u stolu a tikání hodin neúprosně odpočítávajících čas který obyvatelům domku na konci vesnice ještě zbýval.
Jak dlouhý čas to je, nikdo netušil. Mohl to být celý lidský život, ale také pouhé hodiny. Náhle se ozval hlasitější zvuk odněkud ze dvora. Žena stojící u kamen se zachvěla hrůzou, ale ani se neohlédla. Nejdřív jí to nedovolila hrůza která ochromila celé její tělo, ale vzápětí si uvědomila, že to je pouze její syn, nejspíš poslechl otce a dělá na dvorku pořádek. A tak žena stála dál u starých kamen, a připravovala jídlo pro sebe, své děti a svého …
Opět její tělo na krátký okamžik ochromila hrůza a začala se tiše modlit. Za celou válku neprožila tolik strachu, jako teď, téměř na jejím konci. Ale o tom, že jídlo které s láskou sobě vlastní připravuje, bude jíst také její manžel, věděla pouze ona, on, jejich dvě děti a Bůh, nikdo jiný.
Nervozně přešlápla, ohlédla se po dceři listující si v knížce, a když si jejího pohledu dcera všimla, nuceně se usmála.
„Di se podívat co tam Fanouš dělá,“ vyzvala dcerku a opět se vrátila ke své práci. Ale náhlé uvědomění si reality do které je válka vehnala, jí vrátilo do minulosti. Vzpomněla si, jak jejímu muži donesl pošťák obsílku z pracovního úřadu ve které stálo, že musí nastoupit na práci někde v okolí Lince. Pošťák se tehdy tvářil tragicky jako kdyby se to týkalo jeho samého. Takových obsílek již sice roznesl spoustu, ale stále si na to nedokázal zvyknout. A jak se blížil konec války, nebo se to alespoň proslýchalo, bylo to stále těžší. Válka se jejich vsi, dalo by se říci vyhnula. Nikdy se na jejím území nebojovalo, a Němci kteří zde bydleli, patřili k těm slušnějším. Byli sice loajální ke své vlasti, svému vůdci, ale k lidem se i jako okupanti chovali celkem slušně. Ale lidé kteří odcházeli na práci do Říše, tedy do německy mluvících zemí, byli nasazováni v místech, které při náletech spojenců patřili k těm upřednostňovaným a tak se ocitali přímo v bojové linii, jenže bez možnosti se bránit.
Pošťák tehdy předal jejímu manželovi obsílku, nechal si podepsat doručení a po jakoby nepatřičném zasalutování na pozdrav, beze slova odešel. Slov soucitu a účasti nebylo třeba. Stejně by na věci nic nezměnily.
Jak se fronta blížila, Němci ve vsi se zdáli být ještě přívětivější než dřív,
ale také se šířily zvěsti o tom, jak se jinde jejich soukmenovci mstí, zjistí-
Takovým podkopáváním válečného úsilí byl také útěk z nucených prací, a právě to potkalo její rodinu.
Žena stojící u starých kamen se opět otřásla hrůzou při vzpomínce na tu noc, kdy se její rodina přiblížila smrti tak blízko, jak ještě nikdy před tím.
Tehdy již několik nocí se strachem poslouchala hřmotné dunění letadel naložených těžkým nákladem bomb. Mířily na strategická místa říšského průmyslu. Jednou se dokonce ozval výbuch. Bylo to sice daleko, ale ne zas tak, aby to neprobudilo obyvatele jejích vsi z jejich neklidného spánku. Dokonce také Němci vybíhali z domů ve spodním prádle, vyděšení, že už se spojenci blíží. Druhý den však přišla zpráva, že jeden z bombardérů vracejících se z náletu odhodil nepoužitou bombu aby zvětšil svůj dolet a ta dopadla na náves v sousední, pouhé tři kilometry vzdálené vesnici. Válka se přiblížila, a bombardéry shazovaly svůj
... a život jde dál
