Přišlo to tak znenadání. Něco se mi zdálo, už nevím co, a pak mne probudila strašná bolest na prsou. Samozřejmě jsem si myslel že mám infarkt. Ale konečky prstů mi vlivem nedostatečně okysličené krve nemodraly, tak jsem se zklidnil a při přecházení sem a tam pokojem, jsem se pokoušel přijít na příčinu mých potíží. Ale na nic jsem nepřišel.

   Hodiny se táhly a já své procházky prodlužoval na další pokoje. Jenomže bolest neustupovala. A tak nakonec přišlo nevyhnutelné rozhodnutí, nechat se odvést na pohotovost.

   Cesta byla neskutečným zážitkem. I když jsem tuto trasu jezdil jednou až dvakrát za měsíc, nikdy mne ani ve snu nenapadlo, jak je strašná. Díky neutuchající bolesti jsem si mnohem víc uvědomoval každý výmol. Nespočet semaforů na poměrně krátkém úseku, který jsme museli hlavním tahem přes město absolvovat, byl pak téměř k nepřežití. Nakonec jsem se ale přece jen dožil kýženého cíle a stanul před ordinací lékařské pohotovosti.

  V čekárně již sice sedělo několik lidí, ale když se otevřely dveře ordinace a podivně mdlé oči sestřičky ulpěly právě na mě, její obličej se rozzářil a v tu chvíli si pro mne nepochopitelně, olízla své rudé rty.

  „Vidím že jste na tom velice špatně,“ zahlaholila a svým úsměvem rozzářila celou čekárnu, do té doby zahalenu smutkem a útrpnými pohledy urgentních pacientů. „Tak raději pojďte jako první, nebo se nám nedožijete ani první večeře,“ dodala téměř zpěvem a úkrokem zpět mi uvolnila dveře, abych se mohl vplížit do ordinace.

  Lékař mající pohotovost si mne pozorně prohlédl prázdným pohledem umrlce a vyzval mne, abych si svlékl vše z horní poloviny těla. Během svlékání jsem mu popsal své potíže a on mne požádal, abych si lehl na lehátko. Poté ke mě přistoupila postarší sestra, která mi na ruce a nohy připevnila svorky a hned na to mne začala mučit přísavkami přístroje měřícího srdeční činnost.

   Přísavky se do mého tukem pokrytého těla doslova zakously, a mne i přes utrpení které jsem prožíval napadlo, že se přisály jako ústa hladového důchodce s umělým chrupem. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, jak blízko pravdě mé přirovnání je.

  Když mi starší ze sester konečně odstranila kusadla přísavek, nebyl mému trápení ještě zdaleka konec. Přísavky nahradilo bolestivé promačkávání kostnatou pěstí pana doktora. Nejdříve začal oblastí břicha, aby prý vyloučil jiné potíže, než které mi nejspíš opravdu způsobuje nemocné srdce. Ale následně ho zaujaly mé „špeky“. Prozkoumal si mne doslova jako řezník vykrmeného vepříka, aby nakonec konstatoval zjevné. Že mám nadváhu.

  „Setři zvažte pána, ať víme jakou mu nasadíme výživu.“

Sestřička mi pomohla na váhu a při té příležitosti také změřila moji výšku.

  „ Dvacet kilo nad,“ konstatovala s jistou dávkou uspokojení v hlase.

 „ To nejni moc,“ nesdílel doktor nadšení své pomocnice. „ Ale však my si ho tady vykrmíme,“ pronesl s úsměvem a já, protože mám humor rád, jsem se rovněž zasmál. Do smíchu mi v ten okamžik ale nebylo. Ovšem ne proto že bych něco tušil, ale bylo to nečekané a pro mne dosti traumatizující. Jsem totiž domácí typ a spaní v cizích postelích tak nepatří právě k mým koníčkům.

   Než jsem se vzpamatoval, stál u dveří sanitář s křeslem. „Tady pán vás odveze na lůžkové oddělení, aby ste se zbytečně nemusel namáhat. Ještě by ste nám mohl umřít,“ pronesl doktor s úsměvem a ukázal mi vlídným gestem ruky na křeslo.

 

 

  

Hamburgry na sladko