Chárrra se zastavila před horou s plochým vrcholem a pozorně si ji prohlížela. Stěna z její zadní strany nebyla příliš příkrá, tak že by na vrchol vylezla zcela pohodlně, ale nebyla si jistá, je-li to pro její účel to správné místo. Udělala ještě několik kroků a obhlédla si rozlehlý kaňon, jehož jednu stěnu tvořila také právě stolová hora u které stála. Znovu pohlédla na vrchol hory, která nebyla, vzhledem k Chárrryně velikosti, nijak zvlášť vysoká a pak se na okamžik zahleděla na vzdálený konec kaňonu. Pachové receptory kolem kusadel zachytily molekuly několika různých pachů.

  „To je to správné místo,“ pomyslela si. Její smysly zachytily pachy z pohoří Šáchšššan, kde žila nepřátelská rasa Šaaachsss. Věčně zelené pahorky pokryté nízkým porostem, ze kterého sem tam ční různé jiné druhy rostlin. Zelený porost slouží rase Šaaachsss jako pastviny pro dobytek. „Chichá“ proběhlo ji hlavou slovo, označující jednu z nejchutnějších ras, žijících na planetě. Tato rasa nebyla zdaleka tak inteligentní jako ta Chárrryna a nebo rasa Šaaachsss. Proto byla také chována jako potrava. Jenomže v pouštní oblasti kde žila Chárrryna rasa, se chovat nedala a tím se pro její rasu stala vzácnou pochoutkou. Obzvlášť teď, když obě znepřátelené rasy uzavřely příměří, aby se spojily v koalici proti vetřelcům. Teď už nemohli chichá krást, ale mohli si pouze ponechat kusy, které se náhodou zatoulaly na jejich území. Chárrra několikrát prudce sevřela kusadla a zklamaně polkla sliny.  

  Další pachy přicházely z opačné strany průsmyku. Byly téměř bezbarvé. Nic zvláštního. Žádná odchylka od toho, co z téměř jako by nekonečných planin, kterým obě rasy, každá ve své řeči, říkaly země nikoho, vítr nezavál. Ale Chárrra věděla že tam někde jsou a dřív nebo později odsud někdo z nich přijde. Znechucena myšlenkou na ohavné čtyřnožce udělala několik kroků zpět, otočila se a když se dostala až k úpatí pozvolna se zvedající stěny hory, začala s lehkostí sobě vlastní stoupat k vrcholu.

Dveře se s hlasitým zasyčením zavřely a Veronika se rozkašlala vzedmutým prachem.

    „Sakra, já na to pokaždé zapomenu!“ Vyplivla sliny s jemným prachem a rozhlédla se po prázdné ploché krajině. „Tak kam?“ řekla si nahlas a aniž by se namáhala s odpovědí, vykročila přímo od lodi. Cestu již měla předem naplánovanou a tak dobře věděla, že cíl její výpravy leží někde přední. Země pokrytá prachem se vlnila horkem a v dáli před ní se jako fata morgána zvedaly do výšky vrcholky hor. „Tam snad bude stín,“ opět promluvila sama pro sebe a bezmyšlenkovitě si, vedena pod kůži vpitým výcvikem, zkontrolovala pulsní pušku.

   „Proč já hloupá jsem se vlastně na tuhle misi přihlásila? Jsem arachnolog-entomoložka, ne zabiják. Měla bych být někde v laboratoři a hrát si s pavoukama. Ale to já ne! Já si pořád musím něco dokazovat. - Ale za to můžou ti zatracení chlapi. Už na škole jsem s nimi musela zápasit o své místo na slunci. Neustále jsem musela být o krok před nimi, jinak bych jen stěží hledala nějaké dobré místo. V práci to pak pokračovalo, a když jsem se stala světově uznávanou, tak mnou spousta z nich začala pohrdat jako ženou. Parchanti!“ Odplivla si, zaclonila si oči rukou a znovu se zahleděla ke vzdáleným vrcholům hor.

   „Od prvních pokusů žen o emancipaci uteklo téměř celé tisíciletí. Emancipace žen se dostala na úroveň, že kdyby pokračovala, tak by to znamenalo faktický útisk mužů. Svět, lidstvo a díky tomu také vesmír, udělali velký krok kupředu, ale chlapi

Ženský element