Krásná noc. Nějaký kmen severoamerických indiánů prý měl jedno rčení. Pokaždé když šli do boje říkávali: „Krásný den na umírání.“ Tato noc by jistě byla také krásná pro umírání, našel-li by se někdo, kdo by chtěl tuto noc zemřít. Já ovšem zemřít nechci. Naopak, já se třesu hrůzou ze smrti, a kdyby mne potkal některý z mých žáků, jistě by se divil a asi by se tím také dobře bavil, proč si tady povídám sám pro sebe.

   Ale toho se bát nemusím. Stále trvá zákaz vycházení. Lidé se skrývají ve svých domovech, nebo krytech a tak jsem jediný kdo se plíží tmou, prolézá ruiny zbořených domů a třese se hrůzou, že ho dopadne hlídka a bude namístě zastřelen. Je válka, a zákaz vycházení a smrt k válce prostě patří.

   Jenomže i kdyby. I kdyby nějaký z mých žáků porušil tento zákaz a vyšel tuto krásnou teplou noc, s oblohou posetou blyštivými hvězdami, tuto krásnou noc jako stvořenou pro umírání ven, stejně by mne nepoznal. Já své žáky znám, ale oni mne neznají a tak by jsme se minuli ve snaze vyhnout se jeden druhému a bez sebemenšího gesta pozdravu, bez sebemenšího náznaku náklonnosti a nebo naopak nenávisti by jsme oba směřovali za svým cílem.

   A proč tedy mluvím sám se sebou? Protože kromě strachu ze smrti mne tíží špatné svědomí ze zločinu který se chystám spáchat. A také strach z toho, že budu přistižen. Že budu zadržen hlídkou ještě dříve, než svůj „zločin proti lidskosti“ opravdu spáchám.

  Jsem učitel. Nebo vlastně jak dnes říkáme, státní zaměstnanec. Učím děti na základní škole. Pro mnohé možná nevinné, bezbranné mláďata lidské rasy. Jenomže tak tomu bylo vždy a přesto se školství za několik málo lidských generací tolik změnilo. A nejen školství, ale celá lidská společnost. Celé lidstvo se změnilo kvůli těmto krvelačným bestiím.

  Již na konci dvacátého století se začala společnost nepřiměřeně humanizovat. Pravděpodobně  jí k tomu přiměly hrůzy poslední války. Ale hlavně asi proto, že ani přes hrůzy které jim přinesla lidé nedokázali být slušní k sobě navzájem, a tak soustředili svoji pozornost, svoji sobeckou lásku na děti. Vše, veškeré dobro, ale i zlo, konali ve jménu svých dětí. To jejich potomstvo bylo, a vlastně stále je, příčinnou všeho zlého co se na sobě lidstvo dopouští.

  Začalo to nenápadně. Nejprve, hlavně v severní Americe, postupně v západní Evropě a dále pak v celém vyspělém světě, bylo zakazováno fyzicky trestat děti. Když nějaký dospělý dal „svému“ dítěti pohlavek na veřejnosti, byl nejprve terčem pohrdání a později dokonce trestně stíhán soudy. Postupně se na děti nesmělo ani křičet a děti se stávaly téměř beztrestnými.

   Postupně se přidala ochrana dětských delikventů ve formě utajení jejich identity, aby jim jejich zločiny z mladické nerozvážnosti nekazily celý život. Děti mohly krást, bit své spolužáky, přepadat v tlupách své spoluobčany a jen tak pro zábavu mučit tělesně nebo duševně postižené a zákony je chránily. Byly sice posílány do jakýchsi zařízení pro mladistvé delikventy na převýchovu, ale po návratu na ně bylo hledělo jako na nikdy netrestané a lidé mnohdy ani netušili, že mezi nimi žije nějaký násilník a vrah.

   V lepších případech se opravdu napravily a po propuštění žily spořádaným životem, ale další generace si stále víc uvědomovaly svoje výsadní postavení a jejich krvelačnost rostla. Rodiče to dávali za vinu školám, školy zase rodičům, ale

Zločin proti lidskosti